Na popravčí pódium vstupuje s hlavou pyšně vztyčenou, ale vzápětí ho dostihne zpráva o uvěznění milované manželky. Hrdý revolucionář se mění v lidskou trosku, která se bude marně vzpírat katům.

Velká francouzská revoluce prochází další fází. Její největší osobnosti se názorově štěpí. V nově zřízeném Národním konventu mají hlavní slovo girondisté, některým jejich dosavadním spolubojovníkům však připadají příliš umírnění.

Nadvlády se ujímají jakobíni, především jejich část sdružená v radikální skupině zvané Hora. Období vlády jakobínů v čele s Maximilienem Robespierrem (1758–1794) vstoupí do dějin jako Teror.

Vlast na podrážkách

Jednota rozhodně není nejsilnější stránkou revolucionářů. I Hora se dělí. O slovo se hlásí takzvaní Shovívaví, které reprezentují dvě významné osobnosti, advokát Georges Danton (1759–1794) a novinář Camille Desmoulins (1760–1794).

Pro ty znamená rozpoutaný teror zradu revolučních myšlenek. Mají ovšem příliš silné protivníky. Robespierre likviduje všechny své odpůrce. Danton i Desmoulins se ocitají na listině nežádoucích osob a je na ně vydán zatykač.

„Copak je možné odnést si vlast na podrážkách bot?“ odmítají uprchnout, když se o hrozbě dozvědí. A v noci z 30. na 31. března 1794 jsou zatčeni.

Zabije je oba?

Revoluce nemá čas na dlouhé procesy. Už ráno přednáší poslanec Louis Antoine de Saint-Just (1767–1794) obžalovací řeč. Za vinu se jim kladou kontakty s nepřáteli revoluce.

V průběhu procesu Desmoulins ztrácí víru a odvahu mu dodává jen jeho 23letá žena Lucile (1770–1794). V slzách obchází výstavný Lucemburský palác, který momentálně slouží jako žalář, vyměňuje si s manželem srdceryvné dopisy.

„Nikdy bych nevěřil, že mohou být tak zuřiví a tak nespravedliví,“ svěřuje se Desmoulins se svým zklamáním ze starých kamarádů. „Zabiješ nás oba. Rána zasazená jemu zabije i mě!“ snaží se Lucile obměkčit Robespierra.

Kadeř vlasů

Vězni v Lucemburském paláci sledují horečnou aktivitu mladé ženy a rozhodnou se pod jejím vlivem k zoufalému činu. K chystané vzpouře ale nedojde.

Jeden ze zatčených, generál Arthur Dillon (1750–1794), se nešťastně podřekne jednomu ze spoluvězňů, a ten ve snaze zachránit si krk zprávu za čerstva donese Saint-Justovi. Rozsudek smrti je vynesen 5. dubna 1794 v Desmoulinsově nepřítomnosti.

Ten je vyveden ze sálu, aby nepobuřoval přítomné. Poprava je naplánována na tentýž den. Lucile je mezitím zatčena za spiknutí. Camille se o jejím uvěznění dozvídá v okamžiku, kdy stane před gilotinou.

V tu chvíli napne poslední síly a zoufale se pokusí katům vytrhnout. S rozervanou košilí je nakonec popraven. Ještě před smrtí podá katovi kadeř svých vlasů a prosí ho, aby ji předal Lucilině matce jako důkaz jeho nehynoucí lásky.

Lucile Desmoulinsová přežije svého muže jen o osm dní. Popravena bude 13. dubna večer. „Sbohem, odcházím v klidu a nevinnosti,“ stačí ještě ona napsat své matce.

Foto: meisterdrucke.com, wikimedia.org