Zoufalý ženský pláč se v pozdních nočních hodinách 23. června 1858 rozléhá jedním domem v italské Boloni. Vyděšení sousedé vybíhají na ulici.
Před stavením židovského obchodníka Mortary stojí kočár s emblémy Papežského státu a právě k němu teď míří skupinka stráží. Jeden z mužů v náručí pevně svírá vyděšeného šestiletého chlapce.
Edgardo Mortara přichází na svět v roce 1851 jako jedno z osmi dětí majetného židovského obchodníka. Když je batoleti zhruba 16 měsíců, dostává však vážnou nemoc. Doktor už nad ním láme hůl a doporučuje ustaraným rodičům, aby se připravili na nejhorší.
„Jak zemře, přijde do pekla,“ říká si tehdy v duchu Edgardova mladičká chůva Anna Morisiová. Příliš rozumu nepobrala, je negramotná, zato oddaná katolička.
Třebaže to zákony Papežského státu (Boloňa se nachází na jeho území) zakazují, židovská rodina Mortarových ji vzala do služby. Na svém malém svěřenci chůva lpí víc než na čemkoli jiném.
Ve strachu o jeho život se sklání nad chlapcovou postýlkou a čistou vodou zkrápí jeho hlavičku. „Křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého,“ pronáší přitom šeptem.
Sama si důsledků celé situace není nejspíš vůbec vědoma, ale právo, tehdy platné v Papežském státě, jí to v této výjimečné situaci dovoluje…
Záležitost inkvizice
Malý Edgardo se zakrátko z ošklivé choroby skutečně jako zázrakem vzpamatovává. O tom, že je pokřtěný, netuší ani on, ani jeho rodiče. Anna Morisiová o svém činu také nemá potřebu někde vykládat. Roky plynou.
Jednoho dne, krátce předtím než Edgardo oslaví sedmé narozeniny, se ale jeho bývalá chůva přece jen svěřuje s tajemstvím svému faráři. Boží služebník v té chvíli strne hrůzou.
Kanonické právo přece jasně praví, že „žádný Žid nesmí vychovávat pokřtěné dítě, i kdyby bylo jeho vlastní“. Případ se mu ovšem zdá nad jeho síly, a tak kontaktuje boloňskou inkvizici.
Odtud už zpráva o případu letí až do Říma, přímo k papeži Piovi IX. (1792–1878). Ten nelení a pověřuje karabiniéry, aby pokřtěné dítě okamžitě přivezli pod jeho ochranu do Věčného města.
Bez jakéhokoli varování tak do domu Mortarových uprostřed noci vtrhne policie s inkvizicí za zády a unáší jejich syna.
Svatý adoptivní otec
„Prohlásil se tehdy za mého adoptivního otce,“ vzpomíná na setkání s Piem IX. už dospělý Edgardo Mortara. Chlapec má být na náklady Vatikánu vychován v křesťanské víře.
Když do města o osm dní později přijíždějí jeho rodiče, aby ho získali zpátky, nachází se hoch v papežově osobní péči. Zoufalí Mortarovi zkoušejí všechno možné. Syna ale zpět nedostanou.
„Chcete chlapce zpátky, přestupte na pravou víru,“ zní nekompromisní stanovisko římskokatolických hodnostářů. Sám papež se nikdy se zničenými Mortarovými nesejde. Místo toho malému Edgardovi plně nahrazuje rodinu.
„Často mi ale říkával, že jsem ho stál mnoho bolesti a slz,“ uvádí Edgardo o svém dobrodinci. Skutečně. Únos židovského chlapce papeži neprojde. Je poslední kapkou.
Pohár italské trpělivosti s mužem, jenž vládne drtivé většině Apeninského poloostrova, právě přetéká…
Přijde o moc
„Pryč s papežem, který unáší děti!“ Itálií se šíří revoluční nálada, které případ rodiny Mortarových hraje do karet. Liberálně smýšlející lidé mají dost všemocného papeže, který si může dovolit, co se mu zlíbí.
Proti Piovi IX. teď stojí i světové mínění a toho využívá Piemont, součást Sardinského království na severu Apeninského poloostrova.
Právě odtud se čím dál hlasitěji ozývá volání, že by papež neměl vládnout jako světský panovník a Itálie by se měla konečně sjednotit. Už v roce 1859 se Piemont pouští do války s Papežským státem.
Je jen otázkou času, než Piovi nepřátelé pokoří drtivou většinu území, které doposud patřilo Svatým otcům. Záhy papeži zůstává pouze Řím a za jeho zdmi dospívající Edgardo Mortara.
Příběh únosu v režii Vatikánu a události s ním spojené dramaticky líčí film Papežův zákon, který se nyní promítá v kinech.
