V Rusku řádí revoluce a car zoufale hledá možnost, jak opustit zemi. Jeho nejbližší přátelé a mocní příbuzní v Evropě se od něj ale odvracejí a ponechávají ho napospas teroru, který skončí krvavou nocí v Jekatěrinburgu.
Ruská carská dynastie se hroutí. Zatímco stále ještě běsní první světová válka, v důsledku únorové revoluce v roce 1917 se car Mikuláš II. (1868–1918) vzdává vlády a abdikuje ve prospěch svého bratra Michaila Alexandroviče (1878–1918).
„Předáváme naše dědictví našemu bratru a žehnáme mu při jeho nástupu na trůn,“ píše v abdikačním dokumentu pozdě večer 15. března. Michail tak vstoupí do dějin jako poslední ruský car, i když jím bude jen jedinou noc.
Hned ráno zhodnotí reálně své vyhlídky a trůnu se vzdává. „Žádám všechny občany Ruské říše, aby se podřídili Prozatímní vládě,“ stojí v Michailově prohlášení.
Konec rodinné idyly
Na jednom se Mikuláš s Prozatímní vládou shodne: Celá carská rodina Romanovců by měla odejít do zahraničního exilu. Možností se nabízí několik.
Panovník Velké Británie, Jiří V. (1865–1936) z dynastie Sasko-Kobursko-Gothajských, i německý císař, Vilém II. (1859–1941) z rodu Hohenzollernů, jsou carovi bratranci. Všichni tři se mezi sebou důvěrně oslovují Willy, Nicky a Georgie.
Král Jiří V. a císař Vilém II. mají společnou babičku, britskou královnu Viktorii (1819–1901), která je současně babičkou Mikulášovy manželky Alexandry Fjodorovny (1872–1918), původem hesenské princezny. První světová válka ale tyto rodinné vazby zpřetrhala.
Německo vyhlásilo Rusku válku a Británie se zachovala stejně vůči Německu. Na německý azyl tedy Mikuláš může zapomenout, o to více se jeho naděje upínají k Albionu.
Jako horký brambor
Britové ovšem svou náruč neotevírají příliš nadšeně. Nabízejí sice 19. března 1917 azyl, ale raději by cara viděli v nějaké neutrální zemi.
„Jeho přítomnost se může stát záminkou k burcování veřejného mínění proti monarchii,“ varuje britský vyslanec v Rusku George Buchanan (1854–1924), přestože je sám blízkým Mikulášovým přítelem.
Nebude ale nakonec jeho vinou, že se Romanovcům britského azylu nedostane. Sám panovník Jiří V. si totiž rizika velice dobře uvědomuje.
„Udělení azylu by mohlo vyvolat dokonce povstání, jako bylo to loňské v Irsku,“ zní jeho názor po dlouhé poradě s tajemníkem, zkušeným, téměř 70letým baronem Arthurem Stamfordhamem (1849–1931). Král s těžkým srdcem hází ruské příbuzné přes palubu.
Britská vláda respektuje jeho rozhodnutí a premiér David Lloyd George (1863–1945) nabídku azylu oficiálně stahuje. Poslední šanci na útěk do západní Evropy Romanovcům hatí i postoj Francie.
Po konzultaci s britským vyslancem v Paříži, Francisem Bertiem (1844–1919), možnost poskytnutí útočiště Mikulášovi II. a jeho rodině Paříž odmítá pro německý původ carovy manželky Alexandry.
Daleko od civilizace
Ani v případě, že by některá z evropských vlád nakonec Romanovce přijala, ale není jasné, zda by se vůbec dokázali ze země dostat.
Původní plán vycestovat přes severní přístav Murmansk padá, protože ten hlídají vojáci i železničáři, kteří nejsou carské rodině nakloněni, a stejné problémy čekají i v dalších lokalitách na baltských březích.
Prozatímní vláda stále neví, jak s bývalým carem naložit.
Nejprve jeho rodinu internuje v Alexandrovském paláci v Carském Selu 50 kilometrů od Petrohradu, ale po červencových demonstracích proti Prozatímní vládě v Petrohradu momentální premiér Alexander Kerenskij (1881–1970) rozhoduje o přemístění vězňů do sibiřského Tobolsku, místa vzdáleného od civilizace tak, jak jen je to možné.
Byl jsem mu oddán…
Přichází ale říjnová revoluce a všechno je jinak.
Rada lidových komisařů v únoru 1918 prudce omezuje dosavadní relativní komfort carské rodiny, a i v odlehlém Tobolsku začínají uplatňovat svůj neblahý vliv Rudé gardy, dobrovolnické jednotky podporující novou sovětskou moc.
Z Tobolsku se rodina musí stěhovat do Jekatěrinburgu, který se stane poslední štací Mikuláše II. a jeho nejbližších. Tady přebírá velení místní šéf revolucionářů Jakov Jurovskij (1878–1938).
V noci ze 16. na 17. července 1918 vtrhne jeho komando do domu a odvede rodinu do suterénu, kde všechny postřílí.
„Prezidium Uralského regionálního sovětu, plnícího vůli revoluce, se rozhodlo zastřelit bývalého cara Mikuláše Romanova, který je vinen bezpočtem krvavých, násilných činů proti ruskému lidu,“ vydávají pak revoluční orgány prohlášení. „Byla to ohavná vražda.
Byl jsem oddaný Nickymu, nejlaskavějšímu z mužů a důkladnému gentlemanovi, který miloval svou zemi a lid,“ zapíše si pak do deníku král Jiří V. – muž, který svého příbuzného z politických důvodů nedokázal zachránit.