Projektily z kulometu tříští prezidentovu limuzínu. Muž skrytý uvnitř ale jako zázrakem vyvázne nezraněn. Ani tento ze 30 atentátů není úspěšný a Francie o svého hrdinu nepřijde.

Mladík z přísně věřící rodiny Charles de Gaulle (1890–1970), absolvent jezuitské koleje, touží po kariéře v armádě. Vojenskou akademii ukončí jako třináctý z 211 kadetů.

Ve 24 letech vstupuje do první světové války, v březnu 1916 je těžce raněn a upadne do zajetí. S vězněním se nikdy nesmíří, pětkrát se pokusí o útěk a tato nezlomnost se později stane jeho poznávacím znamením.

Zdrcený hanbou

De Gaulle zná vojenské prostředí dokonale a v meziválečném období neustále upozorňuje na to, že francouzské ozbrojené síly jsou beznadějně zaostalé a v další válce by jen těžko obstály.

Nikdo mu nevěří a jeho brilantní práci O vojenském řemesle v roce 1934 politici odbývají mávnutím ruky. „Jako Francouz a voják jsem zdrcen hanbou z kapitulace bez boje, jíž se naše země právě dopustila.

Vypijeme kalich hořkosti až do dna,“ prorokuje po Mnichovu v roce 1938. Konflikt, který se následně rozhoří, se pak rozhodně nevyvíjí podle de Gaullových představ.

On sám jako velitel tankové divize statečně čelí německé přesile, přijímá také místo státního podtajemníka na ministerstvu války, ale když se schyluje k francouzské kapitulaci, nezbývá mu než uprchnout do Británie.

„Ať jste kdekoliv, připojte se k těm, kdo chtějí bojovat,“ burcuje spoluobčany v rozhlasovém projevu 18. června 1940. Není divu, že když je pak o čtyři roky později sestavena prozatímní vláda, stojí právě on v jejím čele.

Zachránce Francie

Poválečná nálada ve Francii se vůbec nepotkává s de Gaullovými názory, a generál se na dlouho z veřejného života stahuje. Bouřlivá politická situace ale v dalších letech hrozí vojenským pučem a občanskou válkou.

V této situaci je do čela vlády zvolen Charles de Gaulle. „Jenom on teď může Francii zachránit,“ upínají se k němu naděje celého národa. A on je nezklame. „Poražení jsou jen ti, kteří přijmou porážku,“ zní jeho krédo.

V roce 1959 je zvolen prezidentem. Silou své osobnosti dokáže vítězit v politických sporech, přežije 30 pokusů o atentát a začíná tvrdě pracovat na vzestupu své země.

Deset let stačí

Jeho vizí je evropská integrace a posílení vlivu Francie na kontinentu. Ne všichni Francouzi však jeho myšlenky sdílejí.

„Deset let u moci je víc než dost!“ křičí účastníci studentských demonstrací v roce 1968. Unavený Charles de Gaulle vydrží ještě rok, než rezignuje.

Když 9. listopadu 1970 opouští tento svět, loučí se s ním jeho vlast jako s jednou z nejvýraznějších postav národních dějin. „Je to největší Francouz 20. století,“ hodnotí ho historikové.