Zástupci českých stavů mezi sebou na podzim 1526 bouřlivě debatují. Ludvík Jagellonský padl v bitvě u Moháče, je třeba rozhodnout o novém králi. Zájem o trůn má Ferdinand Habsburský, ale také bavorští Wittelsbachové. Důležitý je každý hlas.

Za císařova bratra ovšem lobbuje jeden z nejvlivnějších mužů v království – generální převor řádu johanitů, Jan III. z Rožmberka.

„Vévoda, podnícen v hloubi srdce svého, přijal z lásky k Pánu pro odpuštění hříchů s rodným svým bratrem Jindřichem a se svým bratrancem Spytihněvem a s přečetným vojskem svých předáků kříž a rozhodl se táhnout za moře a bojovat proti pohanům,“ líčí český kronikář Vincentius (kolem r.

1130–1167) účast knížete Vladislava II. (kolem r. 1110–1174) na druhé křížové výpravě do Svaté země. Právě někde tam se český panovník nejspíš seznamuje s johanity, členy v té době ještě poměrně mladého řádu, kteří jsou proslulí svou péčí o nemocné a raněné.

Snad už tehdy je zve do Čech. Přicházejí někdy v průběhu 60. let 12. století a zakládají si v Praze komendu na levém břehu Vltavy, v blízkosti nového Juditina mostu. Nejpozději v roce 1182 se už u ní nachází kostel Panny Marie pod řetězem.

Stěhování do Strakonic

Další majetky v rukou johanitů v Čechách rychle přibývají, ať už jde o Horažďovice, Manětín, nebo Český Dub. Druhou jejich nejdůležitější komendou u nás se ale stávají jihočeské Strakonice.

V roce 1402 se ve vlastnictví rytířů ocitá celý zdejší hrad, a jak se zakrátko ukáže, šlo o prozíravý krok. Sídlo se jim bude náramně hodit. V Praze roku 1420 řádí radikální husité. Jejich běsnění neunikne ani komenda johanitů poblíž Karlova mostu.

Rytíři musejí vyklidit pole a uchylují se právě do Strakonic, které se stanou hlavním sídlem jejich zdejší provincie na příštích téměř 300 let.

Prestiž, která láká

Mezitím byli jejich řádoví bratři vypuzeni muslimy ze Svaté země, dočasně sídlili na Kypru, ale nyní již jsou pevně usazeni na Rhodu. Z něj a dalších okolních ostrovů budují pevnost, aby bránili východní Středomoří před výpady jinověrců.

Úspěchy, které rytíři mají, podstatně zvyšují prestiž řádu i u nás, a tak mezi vysokou šlechtou stoupá zájem o to stát se jeho členem. Vstup do řádu je pro řadu velmožů způsobem, jak vyřešit zaopatření svých mužských potomků, pokud jich mají více.

Nejstarší syn se obvykle v rámci dědictví ujímá panství, zatímco ten mladší zamíří mezi johanity. Jejich řady zakrátko tvoří aristokratická elita Českého království a generálními převory se stávají muži těch nejzvučnějších jmen.

Klíčový hráč

Úplatky. To je jediná cesta, jak si na zástupcích stavů pojistit českou korunu. Dobře to ví i Jan III. z Rožmberka (1484–1532), generální převor johanitů.

Jako zapřisáhlí katolíci řádoví rytíři samozřejmě chovají sympatie k Habsburkům a Jan se v roce 1526 snaží všemi možnými způsoby prosadit na trůn Ferdinanda I. (1503–1564). Nebude to poprvé ani naposledy, co rytíři výrazně zasáhnou do domácí politiky…

Poslušný vůči vládci

V Říši se bojuje. Protestantským knížatům došla trpělivost s císařem Karlem V. (1500–1558), který trvá na tom, aby všichni vyznávali katolickou víru. Nespokojenci v roce 1546 rozpoutají šmalkaldskou válku. Habsburkům se v ní zpočátku nedaří.

Ferdinand I. je odhodlaný vytáhnout bratrovi na pomoc. Pokouší se svolat zemskou hotovost, ale stavy mu vypovídají poslušnost. Na vojenském shromaždišti v Kadani, odkud se má vyrazit proti saskému kurfiřtovi, to zeje prázdnotou.

Jedním z mála, kdo na královo naléhání slyší, je ale generální převor johanitů, Zbyněk Berka z Dubé a Lipé (†1578). Rytíři si už dávno navykli dělat vlastní politiku, nezávisle na zájmech stavovské obce.

Bojují ve Středomoří

Johanité jsou v první řadě válečníci, obránci křesťanské víry, skuteční rytíři. Bývaly doby, kdy každý zájemce o vstup do řádu musel absolvovat výcvik na Rhodu a pak se alespoň rok ještě plavil na galéře, aby si osvojil způsob námořního boje.

Toto krédo o rytíři dokonale naplňuje další český generální převor v 16. století – Václav Zajíc z Házmburka (1518–1578). Prosluje v bojích s Turky na území Uher.

Doboví kronikáři například zaznamenávají, že roku 1556 „u Sigetu (strategické pevnosti na jihu dnešního Maďarska – pozn. red.) udatně bojoval“. To ale není všechno.

O dva roky později se vydává na Maltu, která se stala novým domovem johanitů poté, co je z Rhodu roku 1523 vyhnali Osmani.

Předstupuje před řádového velmistra, Jeana Parisota de La Valette (1494/1498–1568), aby jej oficiálně potvrdil ve funkci generálního převora.

Znamená to, že do správy Václava Zajíce z Házmburka budou napříště spadat majetky nejen v Čechách a na Moravě, ale také ve Slezsku, Polsku, Horních Rakousích, Štýrsku, Korutanech a Kraňsku. Přesto domů generální převor nespěchá.

Místo toho se zapojuje do obrany Malty, na lodi brázdí Středozemní moře, a při jednom výpadu v roce 1563 je dokonce zraněn, „avšak od většího nebezpečenství božským způsobem zachován“, jak líčí spisovatel a cestovatel Oldřich Prefát z Vlkanova (1523–1565).

Další johanité z Čech brání Maltu proti Osmanům během Velkého obléhání roku 1565. S největší pravděpodobností se nacházejí i na lodích, které se účastní památné bitvy u Lepanta (1571), v níž Turci utrpí zdrcující porážku.

V čele království

Strakonický hrad se v průběhu 16. století mění v pohodlný renesanční palác, o nějaké řádové strohosti nemůže být řeč. Jeho stěny zdobí fresky a lovecké trofeje, síně jsou bohatě vybavené, nad nimi se klenou kazetové stropy.

Zkrátka jde o sídlo, které může hostit panovníky, a zároveň leccos vypovídá o významu svého majitele. Ten v rámci Českého království stále vzrůstá.

Po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 se každý velkopřevor johanitů (tento titul tehdy nahradil generálního převora) automaticky stává jedním z českých místodržících.