V Čechách panuje chaos a zemi navíc začal sužovat hladomor. Hrozící katastrofa konečně sjednotí rozhádanou českou šlechtu, která napne všechny síly k vysvobození uvězněného krále Václava.

Nebude to jednoduché, protože markrabě Ota své požadavky za propuštění chlapce neustále stupňuje!

České země přišly o svého vladaře. Přemysl Otakar II. (*asi 1233) padl 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli, ve které čelil římskému králi Rudolfovi Habsburskému (1218–1291).

Správcem osiřelého království a poručníkem nezletilého následníka trůnu Václava (budoucí český král Václav II.; 1271–1305) se má stát braniborský markrabě Ota V. (asi 1246–1298).

Přemyslův synovec skutečně v čele několika set těžkooděnců brzy přispěchá do Prahy, jenže tolik potřebný pořádek v zemi zavést nedokáže. Na obtížný úkol zřejmě nestačí. Domácí šlechta si dál dělá, co chce, a jako utržení ze řetězu jsou i Otovi vojáci!

Ovdovělá česká královna Kuntuha (1245–1285) v zoufalství požádá o pomoc dalšího Přemyslova příbuzného. Do Čech přitáhne s vojskem vratislavský vévoda Jindřich Probus (asi 1258–1290). Ota mu ale nehodlá v ničem ustupovat, a tak hrozí, že v zemi vypukne válka!

Jen se hádá a krade

Do vypjaté situace v Čechách zasáhne na podzim 1278 Rudolf Habsburský, který krátce po bitvě na Moravském poli zabral Moravu. Na jeho popud je uzavřena dohoda. Ota bude dál spravovat Čechy a dohlížet na nezletilého Václava.

Jindřich Probus dočasně získá Kladsko. Moravu si na dobu pěti let ponechá římský král. Poté se České království opět sjednotí pod Václavovou vládou, přičemž mladý Přemyslovec se ožení s Rudolfovou dcerou Gutou (1271–1297)… Ota je spokojený. Dostal, co chtěl.

Bohužel místo zodpovědné správy zůstává na nože s královnou Kunhutou i šlechtou, a navíc rozkrádá církevní majetek. Není divu, že odpor vůči němu rychle roste. Ota si uvědomuje, že co nevidět může čelit vzpouře. Proto přijme opatření, které má rebelii Čechů zabránit…

Chybný úsudek

Z královny Kunhuty a malého Václava udělal svá rukojmí. Oba zkraje roku 1279 odvezl na Bezděz. Zdejší hrad je přepychově zařízený, nicméně malý chlapec i tak psychicky strádá. Stýská se mu po Praze a po dvořanech, na které byl zvyklý.

Rozzuřená česká šlechta Otu vyzve, aby Václava okamžitě přivezl zpátky. Marně, markrabě se cenného rukojmí nevzdá. Může si to dovolit, protože Rudolf Habsburský ho nadále podporuje. Uplyne pár měsíců a Kunhuta, nejspíše s Otovým souhlasem, Bezděz opouští.

Zřejmě došla k názoru, že tak bude mít větší šanci zajistit svému synovi propuštění. Mýlí se. Sobeckým činem Václavovi jen přitíží, jak líčí současný publicista Josef Veselý:

„Ten malý kluk s královskou krví přišel o svou poslední a největší oporu, přišel o zbytek pocitu bezpečí a jistoty.“

Potřebuje ho živého

Na podzim 1279 Ota převeze Václava do Braniborska a zavře ho na hrad Špandava nedaleko Berlína. Podle Zbraslavské kroniky tam chlapec trpí hladem a i v zimě chodí jen v lehkém, roztrhaném oblečení.

Historikové si ale nemyslí, že by markrabě něco takového dopustil. Byl by sám proti sobě. Cenného zajatce potřebuje živého a samozřejmě počítá s tím, že ho dříve či později za výhodných podmínek propustí.

Tak proč by riskoval chlapcovo nepřátelství jeho vědomým týráním? Na druhou stranu se ale nedá popřít, že Václavovi se nepřestává stýskat po rodině a samota se negativně podepíše především na jeho psychickém zdraví.

Zůstává spojencem

Ota nakonec propustí Václava až na jaře 1283. Na oplátku získává do zástavy část severních Čech, z nového území se ale dlouho radovat nebude. Rudolf Habsburský totiž dodrží své slovo.

Moravu vrací do správy Přemyslovců a současně přinutí Otu, aby severočeské hrady a města vyklidil. České království je tak obnoveno v původních hranicích a vlády v něm se ujímá Václav II. Nicméně braniborský markrabě v tom zásadní problém nejspíš nevidí. S novým českým králem má dobré vztahy a patří nadále k jeho blízkým spojencům.