V politice ani na bitevních polích velkých vítězství nedosáhl. A během povstání Frondy vévoda Rochefoucauld málem zemřel! Když se uzdraví, rapidně změní svůj život. Stává se mistrem hořkých postřehů o slabostech společnosti, jimiž se proslaví po celé Evropě!

Pochází ze starobylé šlechtické rodiny. Vévoda François de La Rochefoucauld (1613–1680) se narodil v Paříži, získá vzdělání hodné mladého šlechtice a ve svých 17 letech vstoupí do armády. Zúčastní se několika válek. Ostudu v nich neudělá, naopak.

U královského dvora v Paříži se o něm mluví jako o velice perspektivním důstojníkovi. Jenže ve 30. letech 17. století se ctižádostivý šlechtic přimotá ke spiknutí proti kardinálu Richelieumu (1585–1642).

Trest ho nemine – krátce je vězněn v Bastile a poté vypovězen na rodinné statky na jihozápadě Francie.

Proti kardinálovi

Dostal druhou šanci. Po smrti Richelieuho se smí vrátit ke dvoru. Stává se oddaným služebníkem královny Anny Rakouské (1601–1666), která vládne Francii jako regentka za svého synka Ludvíka (budoucí král Ludvík XIV.; 1638–1715).

Na první pohled pevné spojenectví ale dlouho nevydrží. Rochefoucauld zřejmě došel k závěru, že za své dosavadní služby a oddanost nebyl odměněn tak, jak by si zasloužil.

S nelibostí sleduje, jak královna podléhá vlivu prvního ministra Francie, kardinála Julese Mazarina (1602–1661), jehož do tohoto úřadu prosadil ještě před svou smrtí Richelieu. Proti všemocnému intrikánovi v roce 1648 vypuká šlechtické povstání, tzv.

Fronda (trvat bude do roku 1653). Rochefoucauld ho podpoří. Vzbouřenci svůj vztek brzy obrátí i proti královně a jejímu synovi, rádi by neplnoletého Ludvíka sesadili z trůnu. To se jim ale nakonec nepovede. Fronda je potlačena a vévoda může být rád, že žije.

V bitvě u pařížské brány sv. Antonína v červenci 1652 byl vážně zraněn a divže nepřišel o zrak!

Nasává isnpiraci

Na venkově se zotavuje skoro rok. Poučil se. Do politiky se už vévoda plést nechce. Přijal porážku Frondy a svou pozornost zaměří na „neškodné“ aktivity. Žije si jako světák a navštěvuje vyhlášené aristokratické salony v Paříži.

Nejraději má ten, který provozuje Madame de La Fayette (1634–1693). „Rochefoucauld mi daroval esprit, ale já jsem změnila jeho srdce,“ bude na něj vzpomínat francouzská spisovatelka.

Hodiny a hodiny strávené ve společnosti pařížské smetánky nejsou pro vévodu promrhaným časem. Nasává inspiraci, má literární ambice. Sepíše svoje paměti a publikuje i několik drobných spisů.

Slávu v Evropě mu ale zajistí hlavně Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě. Rochefoucauld v ní plně zužitkuje svoji schopnost trefně, jasně a stručně vyjadřovat poměry ve společnosti.

Jeho skvěle vypointované úvahy odkrývají slabosti lidské povahy – sebelásku, sobectví, samolibost či přetvářku. Vévoda bude své životní dílo průběžně upravovat.

Krutá kniha aforismů v čase nabobtná na více než 500 výroků, jejich celkové vyznění však i díky vlivu Madame de La Fayette nebude později tak beznadějně pesimistické, jako tomu bylo u prvního vydání.