Stavovské oddíly se zastavují v předpolí Strahovské brány na Bílé hoře. Vrch, který dostal svůj název podle barvy opuky, jež se zde těžila, skýtá pro stoupence Fridricha Falckého oproti nepříteli velkou výhodu.

Katolíci navíc k místu budoucí bitvy přitáhnou až nad ránem 8. listopadu a terén tak nestihnou pořádně obhlédnout.

Pravé křídlo stavovského vojska jistí zeď obory s letohrádkem Hvězda. Za ní se budou ukrývat záložní jednotky, mezi nimiž nechybí králova osobní garda (panovník se v té chvíli i po celou dobu následující bitvy nachází v Praze).

Přes návrší se potáhne střed armády, rozložený podle tehdy moderního nizozemského vzoru do třech šiků. Levé křídlo, jehož pozice navíc zajistí těžká děla, se bude nalézat nad příkrou strání svažující se k Řepům a Košířím.

Dole pod návrším se vine Litovický potok, v jehož okolí se to hemží močály, jediný mostek přes něj je dále k Řepům. Zkrátka ideální místo. Nebo snad ne?

Kopat se nikomu nechce

Morálka stavovského vojska se blíží bodu mrazu. Muži jsou znaveni předchozím dlouhým ústupovým manévrováním. Když po nich velitelé chtějí, aby začali budovat okopy pro těžká děla, vzpouzejí se, nebo jim k tomu chybí náčiní.

Řada důstojníků si také v noci před bitvou odskočí do města, jehož brány jsou stále otevřené…„Využijeme terénu a zaútočíme, rozvrátíme řady katolíků,“ prohlašují někteří ze stavovských velitelů jako třeba zkušený válečník Jindřich Šlik (1580–1650), všechno ale bude pro zhruba 21 000 jejich mužů jinak.

„Zvítězila nakonec váhavější taktika Hohenlohova, který doporučoval vyčkat na místě a v klidu se připravit na bitvu,“ vysvětluje historik František Kavka (1920–2005).

Velitelský kompromis

Když se ráno 8. listopadu 1620 rozplyne mlha, spatří stavovští dole pod návrším nepřítele o síle přibližně 26 000 mužů, seřazeného do čtvercových formací, známých jako španělské tercie.

„Budeme muset útočit do vrchu,“ uvědomuje si zkušený Buquoy, momentálně kvůli zranění uvězněný v kočáře. Kdyby to bylo jen na něm, nejraději by od Bílé hory odtáhl. Maxmilián I. je ale jiného názoru, do boje je podle dobových zpráv celý žhavý.

„Nakonec se dohodli na kompromisu: vyvolat menší šarvátku pouze s částí sil a o dalším postupu rozhodnout podle výsledku,“ dodává Kavka.

Nepochopili situaci

Z obou táborů se ozývá změť jazyků. Jsou tu Němci, Rakušané, Uhrové, Valoni, Italové, Poláci, Nizozemci, Francouzi.

Historické anály připomínají třeba přítomnost budoucího slavného francouzského filozofa Reného Descartese (1596–1650) v řadách katolíků.

Jistá ale stoprocentně není… Když historikové pátrají po příčinách prohry stavovského vojska na Bílé hoře navzdory tomu, že drželo tak výhodné pozice, zmiňují někdy právě samotné muže, kterým se již nechtělo bojovat za plané sliby a marně čekali na vyplacení žoldu.

Například podle Josefa Polišenského (1915–2001) ale snahy stavů ztroskotaly i na tom, že vojáci jejich armády „nechápali, proč na počátku listopadu, za dešťů a nastávajících mrazů, mají svádět bitvu s opevněným a dobře zásobeným městem za zády“.

*** Nizozemci znají Rakovník ***

* Během tažení ku Praze spojené katolické armády na samém sklonku září 1620 napadnou jihočeský Písek. Zdejší stavovská posádka jim nedokáže vzdorovat příliš dlouho.

* Marně doufá, že jí na pomoc přitáhne Anhalt, operující v té době kolem Zvíkova, když nepřichází, rozhodne se kapitulovat…Do města však tehdy bez vědomí velitelů vpadnou žoldnéři a začnou bez milosti vraždit a plenit.

* Podle některých odhadů o život přichází až 2700 osob, převážně píseckých mužů. Zpráva o masakru v Písku se rychle roznese po celém království.

* O českých bojích na podzim 1620 si pak povídá celá Evropa. V Nizozemsku je dokonce vydána mapa Rakovníka a okolí, když tam probíhají střety mezi oběma nepřátelskými stranami v předvečer bitvy na Bílé hoře.