V hale jedné z budapešťských vil se tísní děti. Vzhlížejí k muži, který je něco jako jejich otec. „Založte si republiku,“ vyzve je a opustí místnost. Napřed zavládne hrobové ticho. Brzy se však rozproudí zasvěcená debata o ústavě.
Koho by napadlo, že opuštěné děti poznamenané hrůzami druhé světové války, mohou mít takovéhle zájmy. A také schopnosti ustavit a spravovat vlastní republiku.
Nebýt luteránského pastora Gábora Sztehló (1909–1974), mnohé z nich by nepřežily protižidovské pogromy v Budapešti ani následné obléhání města Rudou armádou.
Teď, v listopadu 1945, jim nabízí šanci vytvořit autonomní republiku, zvanou Gaudiopolis (Město radosti), a žít si po svém.
Společně ve sklepě
Nad hlavou jim vybuchují bomby. Ve sklepě svého budapešťského domu se neskrývá jen pastor Sztehló se ženou, ale i 33 dětí. Musí tam zůstat 20 dní. Venku řádí nelítostná bitva o Budapešť mezi Rudou armádou a Němci.
Zasáhne i domy, které zřídila tamní evangelická církev za vydatné podpory Červeného kříže, diplomatů a dalších charitativních organizací a v nichž žili převážně židovští sirotci. Právě o ně Sztehló a jemu podobní stateční pečovali.
V únoru 1945 je konečně město osvobozeno, ale v ruinách. „Musíme se o ty děti postarat, než se k nim přihlásí příbuzní a o sirotky humanitární organizace,“ prohlásí pastor.
Začne pátrat, kde by pro ně našel přístřeší. V Budíně, málo poničené čtvrti města, v březnu 1945 narazí na opuštěnou vilu, kam děti nastěhuje.
Postarají se sami
Zdánlivě suverénní osmnáctiletí výrostci i vyjevené čtyřleté děti. Sejde se jich tam pestrá směsice, nakonec více než 200 potřebných. Na to jedna vila nestačí, postupně proto osidlují i další domy v blízkém okolí.
Pastor se svými pomocníky se snaží děti nějak zaměstnat, aby zapomněly na své utrpení, a také je vzdělávat, aby z nich vyrostli samostatní soběstační lidé, kteří si dokážou spravovat své záležitosti. Proto přichází s projektem republiky dětí.
Jeho svěřenci si rychle vědí rady. Zvolí si mezi sebou premiéra a pastora jmenují čestným prezidentem republiky. Ostatní je jen na nich…
Holky nevolí
Gapo dolar má hodnotu jako lístek na tramvaj v Budapešti. V Gaudiopoli je to odměna za hodinu práce. Republika má vlastní zákoník, volené soudce i policejního šéfa. Vydávají se tu i noviny, které občas nešetří kritikou tamní vlády.
Děti jsou podle věku rozdělené do různých vil, děvčata žijí odděleně ve svém „zámku“. „Proč my nesmíme volit?“ zajímají se odrostlejší dívky. Zato se stejně jako ostatní podle svých možností podílejí na práci pro republiku.
Je tu ale i čas na zábavu, kino, tanec, přednášky zajímavých osobností. Ovšem ne vždy to tu funguje tak idylicky…
Experiment končí
„My chceme taky vládnout,“ dovolávají se dvanácti až šestnáctiletí kluci. Po povstání proti „útlaku“ nejstarších v květnu 1946 dosavadní premiér rezignuje, jsou vyhlášené nové volby a ve vládě jsou zastoupeny děti všech věkových kategorií.
Pastor Sztehló na svůj experiment dohlíží. Když si hladovějící děti uzákoní, že v případě nouze je povolené krást, snaží se pro ně sehnat peníze od vlády a od Červeného kříže. Město radosti přežívá až do stalinské éry.
Jeho vynucený konec nastává 13. ledna 1951, vily jsou znárodněny. Pamětníci na svou dětskou republiku však vzpomínají dodnes.
*** Vychoval významné laureáty ***
* Pastor Sztehló se po zániku Gaudiopole věnoval charitativní práci pod záštitou církve. Zakládal hospici pro fyzicky či mentálně postižené, pro sirotky nebo lidi jinak poznamenané válkou.
* Podařilo se mu zachránit na 1600 židovských dětí a 400 dospělých. Mnoho z dětí z Gaudiopole dosáhlo významného postavení, třeba jako George Olah (1927–2017), který v roce 1994 obdržel Nobelovu cenu za chemii.