Pohled na rozbouřené moře ho připravil o veškerou odvahu. Hroznata ví, že na vratkou loď nenastoupí a do Palestiny neodpluje! Domů se ale jen tak vrátit nemůže, protože by vypadal jako zbabělec. Rozjede se proto za papežem do Říma…
Vypadá to, že je mrtvý. Předčasně narozený chlapeček se nehýbe a nedýchá.
Porodní bába se naštěstí rychle vzpamatuje a nakonec se jí podaří děťátko oživit… Hroznata (†1217) přišel na svět někdy mezi roky 1160–1170, a to nejspíše do rodiny předního českého velmože Sezemy.
Po smrti obou rodičů se ho ujímá starší sestra Vojslava, která se provdala do polského Krakova. I tam podle legend Hroznata prožije v průběhu let několik dramatických okamžiků. Jednou spadne pod kola jedoucího vozu, ale nic se mu nestane.
Jindy naopak bez úhony vyvázne z divokého proudu řeky Visly. Sám bude později vyprávět, že ho zachránila Panna Marie. Prý „jakási paní zvláštní krásy a panenského vzezření ruku nad jeho hlavou držela… a nedovolila vlnám, aby ho pohltily“.
Dvojnásobná tragédie
Všechny nástrahy dětství přežil, získal dobré vzdělání a na prahu dospělosti se vrací do rodné země. Ujímá se rodového majetku na Litoměřicku a v západních Čechách v okolí Teplé.
Jak upřesňuje současný historik Petr Kubín, „Hroznata na Tepelsku kromě ostrahy západní hranice prováděl se svými družiníky kolonizační činnost, podobně jako i jiní příslušníci mocných rodů (Vítkovci, Hrabišici, Markvartici) kolonizovali dosud pustou krajinu“.
Krátce po návratu do Čech se také ožení a narodí se mu syn, jenže rodinného štěstí si dlouho užívat nebude. Malé dítě i jeho matka krátce po sobě umírají. „Už nikdy se neožením!“ zapřísahá se zdrcený Hroznata.
Zavrhne radovánky světského života a soustředí se na víru. Nejspíše pod vlivem rodinné tragédie se kolem roku 1190 rozhodne připojit ke křížové výpravě do Svaté země, kterou krátce před svou smrtí vyhlásil papež Řehoř VIII. (asi 1100–1187).
Bál se moře?
Sepsal poslední vůli a odjel k Jaderskému moři. Na loď, která ho má přepravit do Svaté země, ale Hroznata nenastoupí. Snad ho zklamala i nepřipravenost shromážděného vojska a četné spory mezi veliteli výpravy.
Klíčovým pro jeho rozhodnutí zůstat v Evropě ale byl nejspíš strach z rozbouřeného moře, který mohl souviset s jeho ošklivým zážitkem v dětství. „V přístavu viděl ty ubohé skořápky. Moře jako by se pochechtávalo jejich vratkosti.
Stáhne je do hlubin jako předkrm pro příšery ukryté kdesi pod rozběsněnou hladinou… Vznešený původ, dvorské pocty a ohromný majetek náhle nic neznamenaly při pohledu na nekonečnou vlnící se stvůru,“ vypráví současná spisovatelka Miroslava Moučková.
Problém je, že Hroznata se jen tak domů vrátit nemůže. Porušil by svůj slib a vypadal by jako zbabělec! Nakonec ale přece jen najde z této šlamastyky cestu ven. Zamíří do Říma a požádá papeže, aby ho přijatého závazku zbavil…
S motykou to umí
Stařičký Celestýn III. (asi 1106–1198) Hroznatu skutečně přijme. Má pro něj pochopení a zprostí ho povinnosti zúčastnit se křížové výpravy. Na oplátku po něm ale chce, aby na svém panství vybudoval nový klášter.
Český šlechtic pro něj vybere pozemky nedaleko Teplé a sám pomáhá při jeho výstavbě.
Podle latinsky psané legendy Život blahoslaveného Hroznaty z poloviny 13. století, „chopil se motyky, prohloubil zemi a několik košů země ze základů jako první na svých ramenou vynesl“.
Do konce roku 1196 stavba pokročí do té míry, že se do kláštera mohou nastěhovat první řeholníci. Jde o 12 premonstrátů i s opatem, kteří přišli ze Strahova. Brzy poté Hroznata opět zmizí z Čech.
Rozhodl se připojit k další křížové výpravě, iniciované v roce 1195 císařem Jindřichem VI. Štaufským (1165–1197). Odjede za ním na jih Apeninského poloostrova, jenže ani tentokrát do Svaté země nakonec neodpluje.
Spěchá zpátky domů
Znovu se rozjede do Říma. Celestýn III. zase vyhoví jeho prosbám a Hroznata mu přislíbí založení dalšího, tentokrát ženského kláštera. Důvody, proč si svou účast na křížovém tažení i podruhé rozmyslel, nejsou zcela jasné.
Jako nejpravděpodobnější varianta se jeví změna politické situace v českých zemích. Kníže Jindřich Břetislav v červnu 1197 zemřel a vlády se místo něj chystá opět zmocnit Přemysl Otakar I. (1155/1167–1230), který strávil poslední čtyři roky ve vyhnanství.
Hroznata ho v minulosti zradil a musí počítat s případným trestem. Naznačuje to fakt, že si od Celestýna III. vyžádal také ochranný glejt pro klášter v Teplé a jeho statky, na kterých by se Přemysl Otakar I. mohl chtít pomstít…
Nepřežije věznění
Svůj slib dodržel i tentokrát – po roce 1200 zakládá ženský klášter v Chotěšově u Plzně. Někdy v té době Hroznata také již potřetí odjíždí do Říma, a to za novým papežem Inocencem III. (1161–1216).
Vymůže si u něj souhlas s vlastním vstupem do premonstrátského řádu. Zřejmě jde o vynucený krok, způsob ochrany před Přemyslem Otakarem I., který od roku 1197 znovu vládne českým zemím.
Hroznata se tak mohl „rozhodnout vyřešit svízelnou situaci (nebo spíše byl nucen ji takto vyřešit) po Přemyslově návratu k moci odchodem pod přímou papežskou protekci v tepelském klášteře.
Byl by tak vyloučen z přímého politického vlivu a král by tímto byl zřejmě uspokojen“, vysvětluje Kubín. Ať tak, či onak, po návratu z Říma se Hroznata uchýlí do kláštera v Teplé a stará se o jeho rozsáhlý majetek.
Bohužel se rozhádá s místním opatem a dočasně raději odjede do Chotěšova. V květnu 1217 je ale na cestách zajat svými nepřáteli, kteří ho zavřou nejspíš na hrad Kynšperk u Chebu. Kruté věznění nepřežije. Premonstráti za vysoké výkupné získají už pouze jeho ostatky.
