Je rozhodnuto! Senetářov na Blanensku bude vystěhován. Němci chtějí v jeho katastru za okupace zřídit vojenskou střelnici. Místní lidé přesto neztrácejí víru, že se sem jednou vrátí. Dají si slib, který se jim po mnoha letech a starostech podaří naplnit!
„Při poslední bohoslužbě v roce 1944 jsme si slíbili, že pokud se někdy vrátíme, postavíme novou kapličku nebo kostel,“ vzpomíná místní rodička Marie Grosová.
Senetářov po válce skutečně znovu ožívá a již v roce 1945 začnou jeho obyvatelé vybírat peníze na nový svatostánek. Bohužel, únorový převrat v roce 1948 a měnová reforma o pět let později jim jejich plány překazí.
Modlí se v křižovatce
S politickým uvolněním na konci 60. let minulého století ale Senetářovským svitne jiskřička naděje, že se jejich dlouholetý sen přece jen splní.
Pustí se do příprav stavby kostela a… S vpádem vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 a opětovným utužením režimu se všechno zase změní. Jenže místní už nechtějí couvnout. „Naše kaplička je v havarijním stavu.
Navíc je malá a všichni se do ní při mši nevejdeme. Postáváme venku přímo v křižovatce!“ argumentují na okresním národním výboru v Blansku a v květnu 1969 se jim podaří získat stavební povolení „pro náhradu za starou kapli“.
Nový kostel bude stát u jednoho z místních rybníků. S výběrem architekta pomůže farář z nedaleké Jedovnice František Vavříček, který osloví Ludvíka Kolka (*1933).
„Nikdy jsem nepostavil ani kozí chlívek!“ brání se jeho nabídce brněnský malíř a sochař. Po návštěvě Senetářova si ale vše rozmyslí a během pouhých dvou týdnů zpracuje potřebné plány!

Praha nechápe
Pomáhají všichni, včetně lidí ze širokého okolí. V průběhu dvou let se na stavbě kostela svatého Josefa odpracuje přes 30 000 brigádnických hodin! V létě 1971 je vše hotovo a začíná se připravovat vysvěcení nového svatostánku. Tehdy přichází šok.
O tom, že se v Senetářově v uplynulých měsících pilně stavělo, pražské úřady nic nevědí! „Neměli dokonce ani žádný záznam o povolení stavby, nevěděli, že kostel je hotový.
Přitom dva roky páter Vavříček posílal prosbu do Katolického týdeníku, kde tiskli inzeráty vybízející věřící k příspěvkům. Toho si přece nemohli nevšimnout,“ vzpomíná Ludvík Kolek. Komunističtí papaláši propadají panice.
O celé záležitosti jedná Ústřední výbor KSČ! Senetářov a farář Vavříček dostávají na vybranou: „Buď kostel vysvětíte a my ho z technických důvodů zavřeme, nebo zůstane nevysvěcený a vy si v něm můžete pořádat bohoslužby!“ Zvolí si druhou variantu.

Napíšou Husákovi
Bezpečnostní složky státu mají pohotovost. Na 11. července 1971 je v kostele svatého Josefa naplánována první bohoslužba. Vesnici a její okolí obsazují stovky příslušníků Veřejné bezpečnosti a vojáků s vodními děly. Auta do obce nesmějí.
Věřícím z celé republiky to nevadí, přijdou pěšky. Podle odhadů jich toho dne dorazí na 15 000! Vše se nakonec obejde bez problémů, nicméně komunistům nedá senetářovský kostel spát. Dál ho navštěvují davy věřících i zahraničních turistů. „Zbouráme ho!
Uděláme z něj luxusní restauraci!“ I o těchto možnostech uvažuje Ústřední výbor strany. Nic z toho se ale nestane. Lidé svůj „klenot“ jen tak nedají. „Postavili jsme si ho sami.
Vyrostl díky slibu ještě z dob války!“ stojí v dopise, který napíšou sami komunisté ze Senetářova Gustávu Husákovi (1913–1991). Generální tajemník ÚV KSČ jim nakonec vyjde vstříc. Slavnostního vysvěcení se však kostel dočká až v roce 1991.
