Během vleklých bojů první světové války zmizí beze stopy desítky tisíc vojáků. Někteří zemřou v zajetí, jiné na kusy roztrhají kulky z kulometů či skončí zasypáni a pohřbeni neznámo kde.
V létě 1915 se však na Gallipoli náhle, během chvíle vypaří celý prapor Norfolkského pluku!
Krvavé boje zuří naplno, když se Britové vylodí na poloostrově Gallipoli (v evropské části dnešního Turecka) a pokusí se tady prorazit osmanskou obranu. Chtějí ovládnout důležité úžiny Dardanely a Bospor a s nimi i strategický přístup do Černého moře.
Součástí expedičního sboru je i malá jednotka o síle asi 250 mužů, která 12. srpna 1915 vyrazí do útoku proti nepříteli – a beze stopy zmizí. Poslední, co očití svědkové údajně spatřili, byl jakýsi obrovský oblak, který všechny muže pohltil…
Boje na Gallipoli
Ruské vojsko na počátku roku 1915 jen stěží odolává urputnému osmanskému tlaku v oblasti Kavkazu. Požádá proto o naléhavou pomoc své spojence, Brity, kteří zahájí v únoru onoho roku bombardování osmanských pozic v průlivu Dardanely.
Nepříteli se však nedokážou dostat na kobylku. Ofenziva pokračuje i v následujících měsících, kdy se jednotky dohodových států přesouvají na poloostrov Gallipoli. V průběhu těch nejtěžších bojů se do akce zapojí i Norfolkský střelecký pluk. Právě ten stojí v čele postupu do tureckého vnitrozemí.
Stalo se něco zvláštního…
Jeho 5. prapor s přízviskem Sandringhamští se 12. srpna 1915 dokonce vydává za frontové linie pronásledovat prchající Turky. V čele s plukovníkem Horacem Georgem Proctor-Beauchampem (1856–1915) však oproti ostatním jednotkám postoupí příliš kupředu.
Když ofenziva ztroskotá a zdecimované královské jednotky se vrátí do svých pozic, po Sandringhamských už není ani stopy. Má se jednat o 16 důstojníků a asi 250 vojáků.
Samotný velitel britských sil na Gallipoli generál Ian Hamilton (1853–1947) hlásí do Londýna, že se stalo něco velmi záhadného: „O nikom z těch mužů už nikdo nikdy neslyšel, ani je nespatřil. Pronikli do lesa a tam zmizeli z dohledu i z doslechu. Nikdo z nich se už nevrátil.“
Ankara nic neví
Britové se tímto nicneříkajícím vysvětlením nenechají odbýt a po Sandringhamských pátrají dál, a to i po turecké kapitulaci v roce 1918. Novou vládu v Ankaře pak oficiálně požádají, aby ztracené muže vydala.
Ta však prohlásí, že tento prapor nikdy nezatkla, nikdy s ním nepřišla do kontaktu, a dokonce ani neví o jeho existenci. Zájem o záhadnou kauzu roste dál, hlavně v řadách odborné veřejnosti.
Někteří experti se domnívají, že celý prapor mohl zabít smrtící plyn, ale nenajdou pro to žádné důkazy. Chybí totiž to nejpodstatnější – ostatky ztracených vojáků!
Podivné svědectví
Pomyslný olej do ohně přilije v 60. letech trojice novozélandských veteránů z první světové války, kteří tvrdí, že osudného dne viděli prapor sestoupit do údolí, kde se na ně snesl neproniknutelný mrak.
Svým tvarem prý připomínal bochník chleba a byl to jediný mrak široko daleko, protože nad Gallipoli bylo, jako obvykle, zcela jasno. Pohyboval se ve stejném směru jako britské oddíly, tedy východním, ke kótě 60 – k pahorku Sari Bair.
Pomalu sestoupil dolů, až se téměř dotkl země. Pak se převalil přes britské vojáky, až je úplně pohltil…
Detaily nesedí
Oblak byl prý natolik hustý, že novozélandští svědci neměli šanci zahlédnout, co se s nebohými muži stalo. Zaregistrovali jen to, že všichni do jednoho zmizeli v mlze. Pak se podivný mrak zvedl a stejně tak rychle, jak sestoupil, se zase vznesl.
„Jakmile vystoupal vysoko na oblohu, začal se směrem proti větru vzdalovat,“ vypovídají shodně muži. Podle nich byl mrak asi 200 metrů dlouhý a 50 metrů široký a byl natolik kompaktní, že se od něj odrážely sluneční paprsky.
Faktem nicméně zůstává, že dotyční Novozélanďané uvedou úplně jiné datum incidentu i název nezvěstné jednotky.
Padli do zajetí?
Fantastické teorii o zásahu nadpřirozena odporují také další skutečnosti. Především ta, že už krátce po válce byl jedním z britských vojáků objeven odznak Norfolkského pluku a v jeho blízkosti více lidských ostatků.
Vyšetřovatel, vyslaný na místo pravděpodobně z pověření samotné britské královny-vdovy Alexandry Dánské (1844–1925), která se snažila pomoci tápajícím pozůstalým, krátce nato zjistil, že jeden místní rolník odstranil ze svého pozemku velké množství padlých britských vojáků a jejich těla naházel do nedaleké strže.
To také potvrdilo další pátrání. Celkem byly nalezeny pozůstatky 180 mužů, z toho jich více než stovka patřila ke „ztracenému“ praporu.
Všichni údajně zemřeli po zásahu kulkou do hlavy, což by odpovídalo jedné z předpokládaných verzí, že padli do zajetí a Osmané je bez milosti popravili. Řada britských vojáků později vypoví, že běžně vídali nepřítele, jak doráží raněné a střílí je. Zajatce Osmané nebrali.
Neměli šanci
Této teorii nasvědčuje i skutečnost, že příslušníci Norfolkského pluku byli většinou záložníci s minimálními bojovými zkušenostmi, navíc se ještě nestačili aklimatizovat na gallipolské klima. Proti nad očekávání dobře vyzbrojeným Osmanům neměli šanci.
Pravděpodobně se vzdali. Seznamy ztrát královské armády dnes uvádějí 11 důstojníků a 151 členů mužstva, kteří byli původně vedeni jako nezvěstní, za padlé. Zbylí ztracení muži praporu nejspíš skončili kdesi zasypaní, roztrhaní… Nebyli by jediní.
Těla vojáků dohodových mocností, kteří padli na Gallipoli a nikdy se nenašla, se počítají na tisíce.