Jestli má Kazimír III. Veliký z něčeho noční můry, pak je to český panovník Jan Lucemburský. Hrdě se totiž pyšní titulem polského krále a svůj nárok opírá o dědictví po dynastii Přemyslovců. „Ale polský trůn patří mně, jen mně!“ rozčiluje se Piastovec Kazimír. Navíc mu Lucemburk pije krev i svým vlivem, který má na slezská knížata.
Napětí mezi dvěma mocnými muži ve střední Evropě by se dalo krájet. „Provokoval už mého otce,“ ví dobře Kazimír III. (1310–1370). S Janem Lucemburským (1296–1346) se střetával již Vladislav Lokýtek (1361–1333).
Třeba v roce 1331 se jeho vojáci vydali na Moravu, kterou poplenili až k Břeclavi. Jan si to nenechal líbit. „Návštěvu“ sousedovi oplatil a donutil tehdy Lokýtka k uzavření příměří. Takhle to ale dál nejde! Rivalita mezi dvěma královstvími neprospívá nikomu.
Uherský panovník Karel I. Robert z Anjou (1288/1291–1342) se do věci vloží jako prostředník a pozve uprostřed parného léta roku 1335 oba znesvářené vládce do Trenčína.
Klid před bouří
Opulentní hostiny se tu střídají s rytířskými kláními. Na pozadí těchto radovánek si Jan Lucemburský, kterého do Trenčína doprovází jeho dědic a moravský markrabě Karel (budoucí Karel IV.; 1316–1378), s Kazimírem III. Velikým padnou do náruče.
Jejich nově nastolené přátelství pak stvrdí na podzim onoho roku tzv. vyšehradský traktát, signovaný v uherském Visegrádu. Král Jan se v něm zříká nároku na polskou korunu za odstupné ve výši 20 000 kop pražských grošů.
Kazimír uznává jeho svrchovanost nad vybranými slezskými knížectvími a vazalské svazky s dalšími tamními vládci.
Vznešený dlužník
Díky uzavřenému míru je napříště u polského královského dvora vítán i markrabě Karel, od roku 1341 uznaný český „rex iunior“, mladší král. Kazimír je dokonce tak rád, že ho vidí, že mu v dubnu 1343 je ochoten půjčit sumu 4000 kop pražských grošů.
Na co je mladý Lucemburk použije, není známo. Se splacením dluhu však vůbec nepospíchá. A Kazimír opět zuří. V hlavě se mu rozleží i osud Slezska. Přece jen by rád zdejší knížectví připojil k Polsku.
Počká si na vhodný okamžik… Jan s Karlem vytáhli v prosinci 1344 na další z křížových výprav proti pohanským Litevcům. Moc toho proti nim nesvedli, a tak už zjara následujícího roku míří domů.
Kazimír III. Veliký, který se mezitím přičinil o vznik protilucemburské koalice složené kromě Polska z Bavorska, Míšeňska, Durynska, Braniborska, Uher a Rakouska, si vyčíhá moment, kdy markrabě Karel nebude při návratu s otcem.
Podle českých pramenů se ho Kazimír v té chvíli pokusí unést, podle polských historiků ho rovnou zajme a načas uvězní v Kališi ve středním Polsku.
Vynucená odveta
I když se Karel nejspíš brzy opět ocitne na svobodě, jeho ego utrpělo. To si Lucemburkové nemohou nechat líbit! K dalšímu tahu se ale odhodlá jako první Kazimír III. V červnu 1345 vtrhnou jeho vojska na území spojenců českého krále, do Ratibořska a na Opavsko.
Kraje zle poplení. „Prosím, pomoz!“ volá do Prahy opavský vévoda Mikuláš II. (asi 1288–1365), vnuk Přemysla Otakara II. (kolem r. 1233–1278).
Jan Lucemburský nelení, do Kutné Hory svolává české i moravské pány a vyzývá je k účasti na odvetném polském tažení. Kdo by se jeho vůli vzpíral, tomu pohrozí. Všichni potáhnou proti Kazimírovi. Na 2000 mužů zakrátko překročí hranice.
Na polském území drancují, rabují, nechávají za sebou spálenou zemi. Jejich cílem je Krakov. Jakmile si to Kazimír III. uvědomí, rychle město zásobí, aby vydrželo vleklé obléhání. To nakonec nebude až tak dlouhé. Trvá všeho všudy osm dní.
Strategická chyba
„Polákům táhnou na pomoc Uhři,“ přináší Janu Lucemburskému zprávy udýchaný posel. Český král zavelí k ústupu. Své vojsko rozdělí do dvou proudů, snad aby mužům ulehčil zásobování v zemi, kterou dříve poplenili. Dopustí se tím ovšem chyby.
Oba české voje se podle polského kronikáře Jana Dlugosze (1415–1480) střetnou s nepřátelskou přesilou, pro niž není problém jim uštědřit porážku. O to, co si předtím ukořistili, Češi a Moravané přicházejí.
Příměří mezi oběma králi pak pomůže vyjednat sám papež Klement VI. (1291–1352). Napětí ale přetrvá, i když se v následujících dvou letech válčit nebude.
Čas na mír
Jan Lucemburský je po smrti, Karel IV. se stal římským králem. Polský vládce v roce 1348 opět zatouží po Slezsku a pokusí se dobýt tamější centrum české moci – Vratislav. Neuspěje.
22. listopadu téhož roku konečně uzavírají Kazimír III. s Karlem IV. mírovou smlouvu. První jmenovaný se vzdává nároků na Slezsko, druhý zase na polský trůn. Česko-polská válka končí. Už bylo načase.
Na Evropu se řítí pohroma mnohem větších rozměrů – epidemie dýmějového moru, známá v historii jako černá smrt. Zřejmě právě ta významně přispěla k mírové dohodě. Je třeba čelit vážnějším problémům…
Ovlivněný hvězdamiGuy de Chauliac (asi 1300–1368) je francouzský lékař a chirurg, známý svými převratnými latinskými traktáty v tomto oboru. Příchod černé smrti ale svede na nevídaná nebeská znamení, která byla k vidění na obloze roku 1345.
Tribun liduPochází z chudých poměrů, vzdělání získal jako samouk. Fascinuje ho antika a dějiny římské republiky. Díky své výřečnosti a charismatu se v roce 1347 Cola di Rienzo (131/1314–1354) poprvé nakrátko zmocní vlády nad Římem. Jeho reformy ale narazí u místní šlechty.
Tváří v tvář moruVzdělaný papež Klement VI. (1291–1352) si uvědomuje, že Židé nemají se šířením moru nic společného, a tak se je v roce 1348 snaží ochránit vydáním příslušné papežské buly. Později vyhlásí, že promíjí hříchy všem, kteří na mor zemřeli.
Milovaná královnaV Praze 1. srpna 1348 po krátké nemoci umírá Blanka z Valois (*1316), první choť Karla IV. Bylo jí pouhých 32 let. Králi po ní zůstaly jen dvě dcery, ale žádný dědic trůnu. Přesto jím její smrt silně otřásla. Z politického manželství se zrodila láska.
Královská svatbaVe snaze upevnit protilucemburskou koalici provdá v roce 1345 polský král Kazimír III. Veliký svou dceru Kunhutu za Ludvíka Římana, jednoho ze synů římského císaře Ludvíka Bavora. Vytuší, že mezi ním a Lucemburky půjde do tuhého.
Invaze z ostrovůAnglický král Edward III. chystá v rámci stoleté války invazi do Francie. Na počátku července 1346 jeho loďstvo ještě vrátí zpět silný protivítr, kanál La Manche tak překoná až ve dnech 11.–12. července. Do konce měsíce bude v jeho rukou důležité město Caen.
Náklad smrtiKonstantinopol, Trapezunt, Krym. Tam všude se v průběhu roku 1347 objevují nakažení morem. Na Evropu se valí černá smrt. V září pak v sicilské Messině přistává janovská flotila, plující z Krymu. Na lodích jsou nejen nakažení lidé, ale zřejmě i krysy a blechy.
Konec světa25. ledna 1348 otřese větší částí Evropy silné zemětřesení, které má epicentrum v severoitalském kraji Friuli. Jeho intenzita dosáhne přibližně sedmi stupňů Richterovy škály. K zemi jdou celé vesnice, lidé, pronásledovaní tehdy morem, věří, že nastává apokalypsa.
