Albrecht z Valdštejna mu příliš nedůvěřoval, považoval ho za nejnestydatějšího loupežníka! Když přijde na lámání chleba, Mikuláš Desfours frýdlantského vévodu skutečně nepodpoří. Raději zachová věrnost císaři, za což bude štědře odměněn.
Desfoursové původně žili v Brabantsku (na území Nizozemska), kolem roku 1450 však natrvalo přesídlí do nedalekého Lotrinska (na severovýchodě dnešní Francie). Věrně slouží zdejším vévodům, díky čemuž jejich vliv i bohatství roste.
Ludvík Desfours (asi 1543–1613) je schopný diplomat a jako lotrinský vyslanec působí několik let v Praze na dvoře císaře Rudolfa II. (1552–1612). Z prvního manželství má dva syny. Starší Jan se po jeho smrti ujímá správy rodinného majetku v Lotrinsku.
Mladší Mikuláš (asi 1588–1661) se o sebe musí postarat sám. Duší je dobrodruh a voják. Táhne ho to do světa a shodou okolností nakonec zakotví v Čechách, o kterých mu otec už leccos vyprávěl…
Spokojený císař
První bojové zkušenosti získal ve válkách s Turky a v Nizozemí. Zkraje roku 1611 se Mikuláš účastní vpádu pasovských žoldnéřů do Čech a později válčí ve Furlánsku (na severovýchodě dnešní Itálie).
Po vypuknutí třicetileté války (v letech 1618–1648) se opět objevuje v Čechách. Nechal se naverbovat do císařské armády, nejspíš velí jízdnímu oddílu. V listopadu 1618 zasáhne do bitvy u Lomnice nad Lužnicí, ve které je zajat.
Kdy a za jakých okolností byl propuštěn, zůstává nejasné, nicméně na česká bojiště se vrátí. „Byl přítomen i v bitvě na Bílé hoře, pak bojoval především v severním Německu proti Dánům,“ vypráví současný spisovatel Pavel Koblasa.
V poli Mikuláš vyniká odvahou i organizačními schopnostmi. Císař Ferdinand II. (1578–1637) ho za věrné služby opakovaně odmění – v roce 1626 ho povýší do stavu svobodných pánů, o osm let později se pak Desfours stává říšským hrabětem.

O kořist nepřijde
Zřejmě od roku 1625 slouží pod Albrechtem z Valdštejna (1583–1634). Zpočátku jsou jejich vztahy napjaté – Mikuláš vévodovi často oponuje a zpochybňuje jeho rozhodnutí. Časem si ale na sebe zvyknou.
Desfours je brzy povýšen na plukovníka a do bitvy u Lützenu v listopadu 1632 zasáhne už jako generál. Vojenské hodnosti však nejsou jedinou odměnou za jeho služby Habsburkům. Podílí se na porcování majetku, zabaveného po Bílé hoře protestantům.
V roce 1628 získal od Valdštejna jako léno zámek Hrubý Rohozec i s okolním panstvím.
Zůstal neutrální
„Je to nejnestydatější loupežník mezi plukovníky!“ údajně o něm jednou prohlásil Albrecht z Valdštejna. Svým způsobem měl pravdu. Mikuláš by kvůli němu rozhodně nechtěl přijít o svou dobrou pověst na císařském dvoře.
Proto podle Koblasy počátkem roku 1634 „při vzpouře proti Valdštejnovi zastával neutrální pozici“. Po vévodově vraždě je rozporcováno jeho obrovské panství. Zkrátka nepřijde ani Desfours.
Hrubý Rohozec se stává jeho výlučným vlastnictvím a s císařovým souhlasem nově získává také panství Malá Skála a Semily. Ještě v roce 1634 je pak Mikuláš jmenován císařským podmaršálkem, navíc Ferdinand II. ho uvede do dvorské válečné rady.
Ani to ale ještě není všechno. V květnu 1636 říšský hrabě Desfours obdrží inkolát (domovské právo), což urychlí jeho přijetí do české stavovské obce.
Zajistil si dědice
Zámek v Hrubém Rohozci zvelebuje a systematicky z něj buduje centrum rodového majetku v Čechách. Ten je vcelku rozsáhlý, jak upřesňuje Koblasa:
„K rohozeckému panství náleželo jedno město a 25 vesnic, k semilskému dvě města a 19 vsí, k maloskalskému 34 vesnic.“ Kdo se o ně jednou postará?
Již v roce 1627 si Mikuláš vzal Marii Eufemii z Eggenbergu, která mu v průběhu let porodí dědice Albrechta Maxmiliána (1629–1683) a další tři potomky. Po její předčasné smrti se hrabě ožení znovu, ale dalších dětí se už nedočká.
Zakladatel české linie šlechtického rodu Desfoursů umírá v prosinci 1661. Jeho ostatky spočinou v kostele sv. Ignáce v Jičíně a v 19. století budou převezeny do rodinné hrobky v Železném Brodě.
Rozumní hospodáři
Také slouží v císařské armádě. Dotáhne to na generála a císař mu za odměnu vylepší erb! S majetkem, který zdědil po otci, nakládá Albrecht Maxmilián rozumně. Projeví se jako zodpovědný hospodář.
Na jeho popud přicházejí do dosud neobydlených částí Jizerských hor noví osadníci. Zakládají zde osady Albrechtice, Maxov nebo Antonínov. Na druhou stranu hrabě podporuje rekatolizaci, a z jeho panství značná část obyvatel raději odejde.
V osídlování Jizerských hor a jejich podhůří pokračují i Albrechtovi synové. Za jejich životů se rod Desfoursů v Čechách také rozdělí do tří linií – rohozecké, maloskalské a semilské.
Zámek Hrubý Rohozec – hlavní rodové sídlo – projde na konci 17. století barokní přestavbou, svou současnou podobu pak získává o dvě století později. Desfoursům bude patřit až do roku 1945, kdy je vyvlastněn a přejde do správy čs. státu.