„Tohle by mohl být sólokapr,“ zamne si ruce šéfredaktor Národních listů Heller. V listinách, které mu zbyly po jeho předchůdci, našel zajímavou informaci. Vyplývá z ní, že Karel Šviha, předseda poslanců národních socialistů, donáší policii.

Všechno má svůj čas.

Už 8. dubna 1911 přišel do redakce Národních listů seriózní pán, jenž oznámil tehdejšímu šéfredaktorovi Josefu Anýžovi (1852–1912), že poslanec České strany národně sociální Karel Šviha (1877–1937) je policejním konfidentem, donáší důvěrné informace z jednání českých politiků, za své služby dostává už tři čtvrtě roku pravidelný plat 800 korun měsíčně a jeho krycí jméno je Wiener.

„Zajímavá informace, ale na zveřejnění není ta správná doba,“ povzdechl si tehdy Anýž. Zrovna v té době se mladočeši, jimž patřily Národní listy, chystali utvořit koalici s národními socialisty, a tak to všechno pěkně usnulo.

Na jaře 1914 je ale situace jiná. Teď by se takový skandál mladočechům hodil.

Noviny přinášejí senzaci

Národní listy jdou toho dne na dračku. Na první straně vychází 4. března 1914 článek s titulkem Národně-sociální vůdce ve službách policie, jenž líčí podrobnosti této spolupráce. Vyvolá pozdvižení.

V kavárnách i v měšťanských salonech se nemluví o ničem jiném. „Máme tu druhého Sabinu,“ vzpomene veřejnost na národního zrádce. Kdo by to právě do Švihy řekl?!

Ze soudce v Žamberku vystoupal až na post předsedy poslaneckého klubu českých národních socialistů v Říšské radě. A teď takový malér. „Potřeboval peníze?“ dohadují se lidé z okolí „konfidenta“. Všichni čekají, jak na to obvinění zareaguje.

„Jsem nevinný,“ tvrdí Šviha, jenž se ohradí proti nařčení ve své stranické tiskovině České slovo. Slibuje, že vystoupí ze strany a podá žalobu na Národní listy, což ale neučiní, aspoň ne hned.

Navíc se omluví ze zasedání sněmovny pro náhlé onemocnění. Mnozí to berou jako přiznání. To ale nestačí.

Podivný národní soud

Zemská banka se jim zdála jako důstojné místo. Dne 7. března 1914 se tu schází šest mužů, představitelů mladočechů a staročechů. Nejde o žádné politické špičky národních stran, spíš druhořadé politiky, kteří se ustanovili národním soudem.

Ani se nenamáhali si obviněného pozvat, stačila jim jen policejní úřednice, která mezi ně přišla a dosvědčila, že Šviha je udavač. Národní soud pak jednohlasně prohlašuje, že je vinen. Veřejnosti to stačí, má svého zrádce.

Konečně přichází i regulérní soudní proces. Karel Šviha žaluje šéfredaktora Národních listů Serváce Bonifáce Hellera (1845–1922) pro pomluvu.

Jednání se uskuteční 13. května 1914. Poslanec připouští, že se stýkal s policejním komisařem Jaroslavem Klímou (1879–1927), ale jinak je nevinen. Heller však předkládá tak přesvědčivé důkazy, že porota dává nakonec za pravdu jemu. Soud vzbudí velký zájem. V soudní síni je i Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), kterému kauza nedá spát…

Odsouzen bez důkazů

O pár dní později se Masaryk schází s jedním z účastníků národního soudu. Vyptává se, jak proběhl, a žasne, že Švihu nepozvali. „Co když se svědci mýlí? Taková žaloba je nicotná…,“ podotýká.

V červnu 1914, ve vystoupení na schůzi své realistické strany, se k záležitosti vrací:

„Když se ve velkém a rozšířeném listě hodí obvinění zrádce, konfident, policejník, pak je přirozené v našich českých poměrech, že veřejnost je předem a ihned získána.“ Znovu upozorňuje na chybějící důkazy… Příčina Švihových návštěv na polici se vyjeví až později.

Vyjde najevo, že dodával tajně zprávy z politických kruhů následníkovi trůnu arcivévodovi Františku Ferdinandovi d´Este (1863–1914). „Protože byl následník trůnu škrob, nechal mu ty peníze dát od policie,“ zmíní se později Masaryk.