Stárnoucí muž stojí u malířského stojanu v rozlehlé zahradě u svého domu a štětcem se jemně dotýká plátna. Právě na něm krátkými tahy zachycuje lekníny, které se zvolna pohupují na vodní hladině před ním. Už si vydobyl uznání a majetek, na těžké začátky může jen vzpomínat…
Odpor rodiny
Již během školních let se projevil jeho talent, když Claude Monet (1840–1926) maloval karikatury učitelů. Tehdy si ho všiml místní malíř a vzal ho k sobě do učení. Rodina ctihodného obchodníka z normandského Le Havru však byla zděšena.
Proti Claudově umělecké kariéře se ostře staví hlavně jeho otec a nebude to naposledy. V roce 1861, když mladý Monet dostane povolávací rozkaz, nabízí papá, že ho vojenských povinností zbaví, pokud se syn vzdá malířství. Claude raději narukuje…
S přáteli do přírody
Štěstí hledá v Paříži, kde od roku 1859 navštěvuje nezávislou malířskou akademii Suisse. S oficiálním výtvarným uměním se rozchází. Před ateliérovou tvorbou dává přednost malování v plenéru.
Později studuje v soukromých ateliérech, ale ani tam není s výukou dvakrát spokojený. Je čas vyrazit do skutečné přírody. Společně s přítelem Augustem Renoirem (1841–1919) míří do lesů kolem Fontainebleau nebo na severní pobřeží Francie. Jako mentor nad nimi tehdy bdí starší Édouard Manet (1832–1883).
Salon ho nechce
Další odmítnutí a znovu. V roce 1865 sice Claude Monet na slavném pařížském Salonu vystavil dva obrazy, v dalších letech ale opakovaně dostává od této oficiální umělecké instituce košem. Tře bídu s nouzí.
Pronásledují ho věřitelé, na útěku před nimi střídá byty, nakonec Paříž opouští úplně. Existenční potíže ho dohánějí k myšlenkám na sebevraždu.
Z urážky sláva
Impresionisté. Tak posměšně nazve skupinu oficiálním Salonem odmítnutých umělců, vystavujících svá díla v roce 1874 na pařížském bulváru Kapucínek, kritik Louis Leroy (1812–1885).
Název, jímž chtěl dotyčné malíře ztrhat, si vypůjčil z Monetova obrazu Imprese, východ slunce. Ten zachycuje brzké ráno v přístavu Le Havre.
Malířovy múzy
Nebyl by to snad ani malíř, kdyby neměl svou múzu. Pro Moneta se jí stává Camille Doncieuxová (1847–1879). Jako modelka seděla Manetovi i Renoirovi. Za muže si však vezme Moneta.
To už mají jednoho syna, po porodu druhého to však jde s jejím zdravím rychle z kopce a paní Monetová k velkému zármutku svého muže předčasně umírá.
Druhou ženu, Alici (1844–1911), malíř „zdědí“ po svém mecenáši a zkrachovalém sběrateli umění Ernestu Hoschedéovi (1837–1891).
Genius loci
Nová početná rodina se usazuje v normandské obci Giverny, kde Monet pořizuje dům s velkolepou okrasnou zahradou, jíž protéká rameno říčky Epte a nabízí tak řadu vodních ploch. Rybníčky a lekníny na nich se stanou častým námětem obrazů stárnoucího umělce.
Konečně se dočkal uznání, jeho obrazy se prodávají, kritika jásá nad výstavami, na sklonku života už ho netrápí finanční potíže. Časy, kdy nabízel svá díla pod cenou, aby měl na živobytí, jsou dávno ty tam.