„To máš za to, že našemu pánu šálíš mysl, žide!“ vykřikují útočníci, zatímco svou oběť zasypávají desítkami ran. Omráčeného vezíra pak dotáhnou na otevřené prostranství a za ruce i nohy jej hřeby přitlučou k dřevěnému kříži.

Kromě něj dav berberských muslimů toho dne zmasakruje možná až tisícovku rodin z místní židovské komunity, která je v Granadě v menšině.

Soužití křesťanů, židů a muslimů v Andalusii v období středověku bývá často dáváno za příklad osvícené, tolerantní a multikulturní společnosti, kdy pod patronátem většinových vyznavačů půlměsíce kvetl rozmanitý veřejný život plný míru a radovánek.

„Podle mnohých badatelů je však tento obraz zkreslený… Spory o nástupnictví se často řešily silou… Na povstání v Córdobě bylo odpovězeno masovými popravami… Město samotné berberští muslimové vydrancovali a zdejší epochální knihovnu zničili,“ vyjmenovává důvody, proč středověký jih Španělska nebyl zas takovým rájem na Zemi, současný americký novinář Edward Rothstein.

Druhořadí občané

Pravdou je, že od začátku 8. století, kdy severoafričtí muslimové, zvaní Berbeři, překročili Gibraltarskou úžinu a porobili si Pyrenejský poloostrov, zavedli na jeho území nekompromisní pravidla úzce vycházející z jejich věrouky.

Zdejší křesťané a židé mají oficiálně přiřknut společenský status druhořadých občanů (tzv. dhimmí), přičemž musejí platit zvláštní daně (tzv. džizju) a někdy i nosit předepsaný oděv.

Samozřejmostí je, že se takový níže postavený občan zpravidla nemůže podílet na politické moci, byť ve výjimečných případech to umožněno bylo…To je i případ židovského vezíra Josefa ibn Nagrely (1035–1066), uznávaného vůdce místní židovské komunity v Granadě.

Pýcha a předsudky

Když v roce 1038 umírá granadský vládce Habbus al-Muzaffar, na trůn se po něm dostává jeho syn Badis ibn Habus (+1073).

Nástupnictví ovšem neměl jisté, a tak při jeho vyjednávání ocenil pomoc Samuela ibn Nagrely (+ asi 1056), otce Josefa. Když se pak Badis rozhoduje, kým se na trůnu obklopí, proti všem zvyklostem si vybírá i Samuela.

Po jeho smrti se pak do služeb berberského vládce dostává také Josef, toho času teprve 20letý mladík. Syn může vděčit prozřetelnosti, že po svém moudrém otci zdědil všechny ctnosti. Čím ovšem popouzí muslimské členy dvora, je jeho nedostatek pokory.

„Ke své škodě byl příliš pyšný a berberští princové na něho žárlili,“ uvádí americký novinář David B. Green. To se Josefovi také stane osudným…

Nenávistná agitka

Berberům je trnem v oku i narůstající přízeň, jíž se mladší Nagrela těší u vladaře Badise. Proto netrvá dlouho, než se o vezírovi začnou v granadských kuloárech šířit pomluvy a nelichotivé fámy.

Prý si panovníka obtočil kolem prstu a nyní jej ovládá jako loutku. K narůstající nenávisti vůči židům ve městě si přisadí bývalý soudní písař Abu Ishaq (†1067), který má s nimi údajně nevyřízené účty. Sepíše proti nim útočnou báseň.

„Ti lidé nízkého původu by neměli mít místo v naší společnosti… Badisi! Jak můžeš milovat tu mizernou havěť?… Vysmívá se nám (Nagrela – pozn. red.) a našemu náboženství… Pospěš ho zabít.

Obětuj ho… Ani jeho lid nešetři… Zbav se jejich sevření a vezmi si jejich peníze… Nepovažuj jejich zabití za porušení víry. Porušením víry by bylo je nechat žít,“ vyzývá Ishaq v kontroverzním textu.

Slovo jako zbraň

Na krále Badise báseň nijak zásadní dojem neudělá a mávne nad ní rukou. Kdo však s plamenným zaujetím hltá každý její verš, je granadská muslimská většina.

„Poezie byla v té době používána pro mnohem víc, než odpovídá její dnešní definici,“ vysvětluje nizozemská autorka Loes Jannsenová.

Ačkoliv tehdejší básníci rovněž psali o tématech blízkých dnešní poezii, ve středověké muslimské kultuře se verše užívaly i jako forma politické propagandy.

„Poezie byla známá jako vrcholná ozdoba arabské kultury,“ uvádí dále Jannsenová… Píše se 30. prosinec roku 1066 – den, který vychází zrovna na židovský svátek šabat, když se v ulicích města Granady začínají shromažďovat rozohnění vyznavači půlměsíce, volající po hlavě Badisova vezíra.

Odmítli se bránit?

Nagrela se při pohledu na početný dav utíká schovat do královského paláce, ale útočníci jsou mu v patách. Kde byl v době útoku sám Badis, není známo, ovšem podle všeho do průběhu masakru nijak nezasáhne.

Netrvá to dlouho, než muslimové Nagrelu v paláci naleznou a zajmou. Ničím a nikým neomezováni, vypořádají se s chyceným nepřítelem podle svých nejkrutějších choutek – vezíra veřejně ukřižují. Tím ale jejich řádění toho dne nekončí.

Když už jsou v ráži, vezmou útokem i příbytky místních židů. Podle Židovské encyklopedie jim tehdy padne za oběť více než 1500 židovských rodin, dohromady čítajících na 4000 osob!

Mnohé oběti se údajně ani nebrání, neboť po vzoru Makabejských (židovské hnutí, které ve 2. století př. n. l. povstalo proti pořečtění Judska) přísně dodržují den odpočinku a mají tedy zakázáno cokoliv dělat…

Není bezpečno

Zprávy o granadském masakru se i díky přeživším, jimž se podaří vrahům uprchnout, rychle roznesou do okolí. Za oběti se tak brzy pláče snad ve všech městech na Pyrenejském poloostrově.

Hlavně se ale členům židovských komunit v Andalusii připomene, že ani přijetí podřadného postavení ve většinové muslimské společnosti neznamená, že jim nehrozí smrtelné nebezpečí.

Ačkoliv se dodnes vedou spory o to, kolik měla jatka v Granadě vlastně obětí, zdejší krveprolití pozdější historikové, jako například americký odborník Walter Laqueur (1921–2018), označí za jednoznačný pogrom.