„To máš za to, že našemu pánu šálíš mysl, žide!“ vykřikují útočníci, zatímco svou oběť zasypávají desítkami ran. Omráčeného vezíra pak dotáhnou na otevřené prostranství a za ruce i nohy jej hřeby přitlučou k dřevěnému kříži.

Kromě něj dav berberských muslimů toho dne zmasakruje možná až tisícovku rodin z místní židovské komunity, která je v Granadě v menšině.

Soužití křesťanů, židů a muslimů v Andalusii v období středověku bývá často dáváno za příklad osvícené, tolerantní a multikulturní společnosti, kdy pod patronátem většinových vyznavačů půlměsíce kvetl rozmanitý veřejný život plný míru a radovánek.

„Podle mnohých badatelů je však tento obraz zkreslený… Spory o nástupnictví se často řešily silou… Na povstání v Córdobě bylo odpovězeno masovými popravami… Město samotné berberští muslimové vydrancovali a zdejší epochální knihovnu zničili,“ vyjmenovává důvody, proč středověký jih Španělska nebyl zas takovým rájem na Zemi, současný americký novinář Edward Rothstein.

Druhořadí občané

Pravdou je, že od začátku 8. století, kdy severoafričtí muslimové, zvaní Berbeři, překročili Gibraltarskou úžinu a porobili si Pyrenejský poloostrov, zavedli na jeho území nekompromisní pravidla úzce vycházející z jejich věrouky.