Na obzoru se objeví zvířený prach. K malé pevnůstce v regionu Tirah v dnešním Pákistánu pochoduje na 10 000 ozbrojených povstalců. Na místě tou dobou slouží pouhých 21 sikhů ve službách britské armády. Můžou buď rychle utéct, nebo vzdorovat. Zvolí si druhou variantu… 

Hranice Britské Indie se během 19. století posunou až na severozápad dnešního Pákistánu, kde žijí neklidné paštunské kmeny. Místní jsou vůči „cizím“ obzvlášť vzdorovití. Proto zde Britové vybudují řetězec pevností, které mají hlídat klíčové průsmyky.

K těm hlavním patří Fort Lockhart a Fort Gulistan, ležící od sebe asi pět kilometrů. Aby spolu jejich posádky mohly efektivně komunikovat, vyroste mezi nimi ještě malá hlídková pevnůstka Saragarhi s heliografem, slunečním telegrafem.

Ve skutečnosti jde jen o kamennou budovu s hradbou, strategicky ale velmi důležitou. Patrně proto se 12. září 1897 stane terčem masivního útoku nepřátel.

Vzdát se? Nikdy!

Paštunské kmeny obklíčí pevnost hned zrána. „Valí se sem obrovská armáda,“ informuje velitel Ishar Singh (1858–1897) sesterskou pevnost Fort Lockhart. Plukovník John Haughton tuší, že je zle.

Byť je zdejší oblast neklidná a rebelie se opakují téměř pravidelně, tak početné vojsko tehdy nikdo nečekal. „Musíme okamžitě vyslat posily,“ nařídí. Dobře ale ví, že než jeho muži dorazí na místo, bude nejspíš po bitvě.

Přesto vyšle na Saragarhi signál, ať se posádka zkusí udržet co nejdéle, že pomoc je na cestě. Na útěk kupodivu nepomyslí ani jeden ze členů sikhského 36. regimentu. Chopí se zbraní, a když jsou jim Paštunové na dohled, začnou střílet.

Vysílá až do konce

Vzbouřenců je však mnohonásobně víc. I přes veliké ztráty postupují dál, ukrývají se v příkopech a mezi skalami a brzy se dostávají až těsně k hradbám pevnůstky. Boje se táhnou nekonečné tři hodiny, během nichž přijde o život 12 sikhů.

Někteří padnou na hradbách, další při obraně průlomů v kamenných zdech. Těžce raněn je i velitel Singh. „Nic to není,“ tvrdí zarytě. Největším problémem je ale docházející munice.

Když se Paštunové začnou šplhat za hradby pevnosti, zbývá posledních pět sikhů. Jeden z nich, Sepoy Gurmukh, se dostane až na signální věž, odkud vyšle zoufalou zprávu do Fort Lockhartu. „Pevnost padá,“ informuje.

Přišli pozdě

Z výšky pálí tak dlouho, dokud není zasažen. Jeho poslední zpráva heliografem zní: „Žiju ještě.“ Zabije celkem 20 Paštunů. Ti musí nakonec signalizační boudu podpálit, aby ho přemohli. Před svou smrtí prý neustále opakuje válečný pokřik sikhů:

„Bole So Nihal, Sat Sri Akal!“ V překladu to znamená „Navždy bude požehnán ten, kdo řekne že v Bohu je pravda.“ Jen chvíli po jeho smrti se na dohled od pevnosti objeví britská armáda vyslaná z Fort Lockhartu.

Ta si s Paštuny rychle poradí a získá pevnůstku zpět do svého držení. Za hrdinný odpor jsou všichni padlí sikhové vyznamenáni nejvyššími britskými řády. Než zemřeli, vzali s sebou na věčnost 450 nepřátelských vojáků.