V osobě Jana IV. získá Portugalsko nejen mocného, ale hlavně velmi rozvážného a moudrého vladaře. Když mu lisabonská městská rada navrhne uspořádat okázalou slavnost na jeho počest, odmítne: „Radovánky si nechme na jindy.

Teď se musíme postavit Španělům!“ Kdyby tak podobné vlastnosti zdědil i Janův syn Alfonso… 

Alfonso (1643–1683) však příliš rozumu nepobral. Ve třech letech totiž prodělal mozkovou obrnu, ochrnul na pravou část těla a nemoc se podepsala i na jeho psychice. Vyžívá se v týrání zvířat a po večerech se potlouká po ulicích s místními výrostky.

V roce 1656, po smrti svého otce Jana IV. (1604–1656), je přesto prohlášen novým portugalským králem právě on. Je mu však teprve 13 let, a tak se vlády místo něj ujme jeho matka Luisa de Guzmán (1613–1666). Alfonso nijak neprotestuje.

Proč také, politika ho nezajímá a učení už vůbec ne. Místo toho, aby se vzdělával, nahání po klášterech jeptišky a dělá jim nemravné návrhy.

Obklopuje se vrahy

Zato Alfonsova matka se jako vladařka činí. V roce 1661 podepíše významnou smlouvu o spojenectví s Anglií a se silnou oporou v zádech se pouští do rozhodujících bojů se Španěly.

Porazí je v Ameixialu u Estremozu, u Castela Rodriga i u Montes Claros, což nakonec vyústí téměř v úplnou nezávislost Portugalska na Španělsku.

„Luisa rozhodovala téměř o všem, Alfonso byl pouhý poskok, neměl to v hlavě v pořádku,“ zmíní se o něm britský úředník Samuel Pepys (1633–1703).

Historik Thomas Carte (1686–1754) označí mladého krále dokonce za násilnického blázna, jenž se s oblibou obklopuje vrahy a další podobnou spodinou.

„Kdykoliv se u dvora objevil někdo obviněný z vraždy nebo znásilnění, Alfonso ho uvítal s otevřenou náručí a učinil z něj člena své osobní stráže,“ zmiňuje se anglický učenec.

Supi se slétají

„Už nevím, komu mám věřit!“ rozkřikne se Alfonso a mrští pohárem vína o zeď. Intrikánů, kteří se slabomyslného krále snaží jen využít, je u dvora čím dál víc. Kam se Alfonso pohne, má kolem sebe pochlebovače a pochybné rádce.

Obzvlášť neodbytný je hrabě de Castelo-Melhor (1636–1720), který zoufale touží po moci. Podaří se mu krále přesvědčit, že jeho matka proti němu osnuje spiknutí a snaží se ho zbavit trůnu. „Jste jí jen na obtíž.

Ani se nenadějete a bude vládnout místo vás,“ našeptává mu hrabě. Alfonso ji proto pošle do kláštera a sám se ujme panování. Castelo-Melhor a jeho kumpáni si mohou mnout ruce. U dvora se ale přece jen najde pár lidí, kteří chtějí královu pověst očistit. Dojdou k závěru, že bude nejlepší ho oženit…

Sňatek za trest

Volba padne na Marii Františku Isabelu Savojskou (1646–1683), vzdálenou příbuznou francouzského vládce Ludvíka XIV. (1638–1715). Mladičká princezna přijede do Lisabonu v srpnu 1666 a hned prožije malý šok. Nečeká totiž, že králův stav je natolik vážný.

Couvnout ale nemůže a vzápětí se za Alfonsa provdá. A velmi rychle se začne angažovat v politice. Na místo vrchního velitele armády prosadí maršála Friedricha von Schomberga (1615–1690) a posiluje zahraničněpolitickou orientaci na Francii.

Mocichtivý Castelo-Melhor je jí však trnem v oku. „Jeho silný vliv omezoval nejen královninu moc, ale také ambice králova bratra Pedra,“ zmiňuje se spisovatel Jan Klíma.

Právě s Pedrem (1648–1706) se také královna brzy spolčí a jejich společný nátlak rozhodne.

Vychytralý plán

Slabý král se 6. září 1667 podvolí, zbaví ministra Castela-Melhora vysokých funkcí a vykáže ho ode dvora. Jen pár týdnů nato opustí Lisabon i Marie Františka Isabela a uchýlí se do jednoho z blízkých klášterů.

Čile si přitom dopisuje se svým švagrem Pedrem, který ji prý dokonce tajně navštěvuje! Alfonso je zlostí bez sebe. „Nařizuji ti, aby ses vrátila! Jsi přece moje žena,“ naléhá. Královna má ale vlastní hlavu.

Ještě toho roku oznámí, že její manželství nebylo naplněno a že se vrátí do Francie. To Alfonsa šokuje. Propadne záchvatům šílenství a na několik dnů se zavře ve svých komnatách. Odmítá dokonce cokoliv sníst.

Strach o věno

Přesně na to jeho prohnaný bratr čeká. Zatlačí Alfonsa do kouta a donutí ho podepsat souhlas s abdikací, stejně jako přiznání o tom, že je impotentní. Sám sebe už vidí na jeho místě.

Kortesy (portugalský zemský sněm) sice vyjádří ke změně na trůnu jisté výhrady, ale ještě více se obávají možnosti, že by se mělo vrátit do Francie královnino štědré věno.

Proto vyzvou Pedra, aby nedovolil královně opustit zemi „jak pro velkou lásku obou říší, nesenou její velkou statečností, tak vzhledem k nezbytnému nástupci“. Výnosem z 24. března 1668 je královnino manželství skutečně prohlášeno za neplatné a 2. dubna se tak Marie Františka Isabela může provdat za Pedra II.

Vyšinutý vězeň

Chodbami lisabonského paláce se rozléhá pronikavý křik. „Zrádci! Jak jste jen mohli…,“ zašeptá pak Alfonso a hlas se mu zlomí v polovině věty. V temné komnatě, kam proniká jen úzký pruh světla z vysokého okna, bloudí bývalý král jako zraněná šelma.

Občas prudce udeří pěstí o vlhkou zeď, až se z ní odloupnou kusy omítky. Konec života prožije v domácím vězení. „Strůjci palácového převratu ho uvěznili nejprve v Lisabonu, později v Angře na ostrově Terceira na Azorách,“ píše Klíma.

Na ostrově stráví Alfonso celých šest let, poté je převezen do Sintry, aby byl pod lepší kontrolou. Tady jako choromyslný vězeň 12. září 1683 umírá.