Písničky jsou fajn. Stejně jako když si člověk s někým pořádně poklábosí nebo se začte do Bible. Ženy z armády spásy však cítí, že američtí vojáci potřebují ještě něco navíc, aby lépe snášeli všechny hrůzy války. Proto jim na frontu „přinesou“ kousek domova…
Spojené státy americké vstoupí do první světové války na jaře roku 1917. Posílí státy Dohody (v čele s Velkou Británií, Francií a Ruskem). Spolu s americkou První divizí dorazí na podzim téhož roku do Francie i skupina žen z armády spásy.
Vojákům se mají starat o „dobrou náladu“. Zpívají jim písničky, povídají si s nimi a podobně. „To nestačí. Potřebují péči, na jakou jsou zvyklí z domova. Nejlépe něco dobrého na zub.
Něco, na čem si pochutnávali už jako malí chlapci!“ nepochybuje jedna z dobrovolnic Helen Purvianceová. Jenže jak to udělat, když na frontě chybí pořádné kuchyňské vybavení i kvalitní suroviny?
„Musí to být nějaké jednoduché, a přitom poctivé jídlo!“ má jasno její kamarádka Margaret Sheldonová, které se nápad zalíbí. „Koblihy!“ shodnou se nakonec obě ženy.
Test dopadl dobře
Mouka, vajíčka, cukr, mléko, kypřící prášek a sádlo. Nic víc k jejich přípravě nepotřebují. V armádním skladě najdou všechno až na vajíčka, ta si vyprosí u jednoho místního farmáře.
Hotové těsto rozválejí lahví od vína a jako vykrajovátko použijí prázdnou plechovku. V helmě rozpustí sádlo, ve kterém koblihy osmaží. „Jsou moc dobré!“ oddechnou si Helen s Margaret, když je ochutnají.
Test dopadl dobře, a tak hned nazítří připraví novou várku koblížků. Napětím skoro nedýchají, když jejich vůně přiláká první vojáky. Budou jim chutnat? Nevyslouží si za svou snahu jen peprné nadávky?

Zakousne se a…
Vojín Braxton Zuber se tváří nedůvěřivě. Zlehka připálené a beztvaré „bochánky“ v něm příliš velké nadšení nevyvolávají. Ale co! Když tak hezky voní… Sáhne po jednom kousku, zakousne se do něj a… Po tváři se mu rozlije blažený úsměv.
Jeho kamarádi hurónsky vykřiknou a zhruba 150 koblih si během chvilky rozeberou. Druhý den se jich usmaží dvakrát tolik, ovšem ani to nestačí. Vojáci jsou z kulinářské novinky u vytržení.
Nadšené je i velení americké armády, které zajistí Helen a Margaret lepší vybavení i další pracovní sílu. Uplyne pár týdnů a kuchařský tým se sehraje natolik, že dokáže denně připravit 9000 krásně kulatých koblih. Ty už se samozřejmě nesmaží na helmách, ale v rozříznutých sudech od benzinu.

Praktická díra
Píšou jim básničky, posílají lístečky s originálním poděkováním a jejich jména vyrývají do přileb zajatých Němců… Američané si svoje „koblihářky“ zamilují a ony se jim za to neváhají odvděčit.
Vojáci chtějí koblihy s dírou uprostřed (takzvané donuty), a tak je dostanou. Helen si u jednoho francouzského kováře nechá vyrobit speciální děrovačku – z dělostřelecké nábojnice a pouzdra úderníku do kanonu. Šikovný zlepšovák přinese užitek oběma stranám.
Kuchařky si usnadní smažení koblih (v oleji se lépe otáčejí) a vojáci s nimi mohou snáz manipulovat: Jednoduše si je navléknou na kus klacku, který labužnicky „okusují“. Praktická Helen však ve své obětavosti zajde ještě dál.
U nadřízených si prý zajistí povolení, aby mohla horkou kávu s nadýchanými donuty nosit i mužům v první linii…
*** Češi si pekli krysy ***
K nejlépe zásobovaným armádám v první světové válce patří ta britská…Její vojáci si denně pochutnávají na čerstvém mase (od roku 1917 bylo nahrazeno nepříliš kvalitními konzervami), o čemž mohla v civilu většina z nich jen snít.
Kromě toho mají Britové nárok na tabák a rum a občas dostanou i čokoládu nebo sýr. Špatně se na počátku války nemají ani Rusové, kteří pravidelně fasují maso, chleba, zeleninu či cukr.
Ruští důstojníci a členové zásobovacích jednotek však kvalitní potraviny rozkrádají, a tak předepsaná stravovací dávka pro jednoho vojáka obvykle bývá nižší.
Problémy s jídlem se hlavně ke konci války nevyhnou ani rakousko-uherské armádě. Například Čechům, bojujícím v roce 1918 na Piavě, někdy nezbývá než si chytit a upéct krysy.