V ledové pustině jsou měsíce jen sami dva. Právě se pustili do opravy kajaku proraženého mrožími kly, když zaslechli štěkot psů a lidské hlasy. Blíží se k nim nějaký muž. „Vy jste Nansen, že?“ oslovil příchozí jednoho z nich.

Málem se dostali až k severnímu pólu. Bylo to však nad síly a možnosti norského polárníka Fridtjofa Nansena (1861–1930) a jeho druha, a tak to vzdali.

Při svízelné a strastiplné cestě zpět díky neplánované přestávce kvůli opravě je našel britský badatel Frederick George Jackson (1860–1938). Ze Země Františka Josefa se vrátila Nansenova výprava s velkou slávou zpět.

Norové se zatím jako jediní dostali k severnímu pólu nejblíže. Všestranný Nansen neproslul však jen jako badatel a objevitel. Získal si jméno i jako diplomat a humanista…

Návrat ztracených

Christianie (dnešní Oslo) je na nohou, všichni 9. září 1896 chvátají do přístavu. „Tamhle je Fram, už ji vidím!“ ozývají se výkřiky z davu.

Speciálně zkonstruovaná loď podle Nansenova návrhu, která se měla driftováním, tedy pohybem ledových ker přiblížit až k severnímu pólu, naplnila své poslání jen zčásti, dvojice polárníků musela přesedlat na saně a psy.

Teď však toto plavidlo, považované už za ztracené, všichni nadšeně vítají v norském hlavním městě. Posádku přijal král Oskar II. (1829–1907), ze světa Nansenovi přicházejí nadšené gratulace.

Leckoho možná udiví, že se poté tento dobrodruh zavře na několik let na univerzitě, v laboratoři a vrhá se na výzkumy v zoologii a oceánografii.

Zamíchá se i do politiky, jako velký podporovatel nezávislosti Norska, k níž dojde v roce 1905. Nansen je pak vyslán jako zástupce nového státu do Londýna. Je to pro něj tehdy vítaný únik.

Útěk do Londýna

Svým sňatkem mnohé překvapil. „Vždycky měl výhrady k instituci manželství,“ divili se jeho přátelé.

Mezzosopranistka Eva Sarsová (1858–1907), kterou si v září 1889 Nansen vzal, ho okouzlila nejen svým pěveckým uměním, ale stejně jako on byla vášnivou lyžařkou. Časem si však polárník našel milenku, a tak londýnskou misi uvítal.

Diplomatické povinnosti mu ovšem přijdou „frivolní a nudné“, naštěstí se i tady věnuje svým vědeckým zájmům. Jakmile v Anglii splní své poslání, rezignuje a spěchá domů. Než dorazí, jeho žena umírá na zápal plic.

Nansen se dál věnuje odborné práci a expedicím, po první světové válce si najde nové pole působnosti. Nadchla ho Společnost národů, angažuje se v ní. Začíná s repatriací válečných zajatců do Ruska, pak se stará o uprchlíky před rudým terorem a hladomorem.

Pomoc potřebným

„Uprchlíci potřebují nějaký mezinárodně uznávaný doklad,“ usoudí Nansen. Z jeho iniciativy vzniká tzv.

Nansenův pas, oficiálně uznávaný od 5. července 1922. Vydává se ruským šlechticům i intelektuálům, anarchistům a umělcům, jeho držitelem se stává třeba malíř Marc Chagall (1887–1985).

Později s nástupem fašismu poslouží tento dokument i maďarskému fotografovi Robertu Capovi (1913–1954). Po útěku ze Španělska 15. dubna 1931 ho získal i král Alfons XIII. (1886–1941).

Fridtjof Nansen dostává za své humanitární úsilí, které neskončilo jen zavedením speciálního pasu, v roce 1922 Nobelovu cenu za mír.