Zabít nepřítele v boji není žádné velké umění. Zajmout ho a přivést živého domů jako budoucí oběť bohům už ale ano. Bojovník, který se takto zmocní aspoň 20 soupeřů, může být přijat mezi elitu aztécké armády. Stane se orlím nebo jaguářím válečníkem…

Rovni králům

Jsou nejstatečnější a pro nepřátele nejděsivější. Svůj původ odvozují od dvou božstev, která se podle legend obětovala pro to, aby zachránila Slunce. Ve společnosti se proto takoví bojovníci těší velkému respektu.

Pokud nejsou urozeného původu a mezi orlí nebo jaguáří válečníky se dostali jen díky svým úspěchům na bitevním poli, požívají stejných výsad jako aztécká honorace.

Jsou zbaveni povinnosti odvádět daň z půdy, mohou vlastnit konkubíny, zdobit se drahými šperky, večeřet v královském paláci a popíjet alkoholický nápoj pulque, vyráběný z agáve.

Ochránci kupců

Jejich život je soustavný boj. Aztéčtí chlapci se v něm zdokonalují již od puberty. Pokud se nepohybují na bitevním poli, fungují orlí a jaguáří válečníci jako jacísi strážci pořádku, ochránci kupců v Tenochtitlánu a zároveň cvičitelé nových válečníků.

Ti jsou podrobováni přísné disciplíně. Za porušení pravidel, například popíjení pulque nebo obcování se ženou, mohou být klidně ubiti k smrti.

Se zvířecí silou

Orlí válečníci nosí přilbici připomínající hlavu dravce, bohatě zdobenou peřím. Její otevřený zobák jim slouží místo hledí. S nasazenou hlavou jaguára a v kůži šelmy pak vyrážejí do boje jejich kolegové. Obě skupiny válečníků věří, že v bitvě získají živočišnou sílu.

Palice smrti

Typickou zbraní aztéckých válečníků je dřevěná palice nebo „meč“, opatřený po obou stranách nalepenými ostrými kusy obsidiánu, sopečného skla. Nazývá se macuahuitl a pro nepřítele se stává postrachem.

Bojovník ho s ní může smrtelně zranit, ale při dobré trefě ho pouze omráčí, aby z něj učinil svého zajatce a potenciální oběť bohům. Tažením pouze za získáním lidské kořisti, nikoli kvůli expanzi, se říká „květinové války“.

Pro rychlost a razanci

Další zbraní, kterou orlí a jaguáří válečníci mistrně ovládají, je kopí s ostrým hrotem opět z obsidiánu. Někdy k němu používají ještě speciální vrhač – atlatl, díky kterému zbraň získává na větší rychlosti a razanci. Cizí Aztékům nejsou ani luky a šípy.

Skládací štít

Dřevěný štít – chimalli – je barevně bohatě zdobený, v případě orlích válečníků navíc opatřený ptačím peřím. Někteří bojovníci ovšem používají štít vyrobený z pevné vrstvy látky. Je ho pak možné během pochodu složit.

Zbytečně se nepotí

Na hrudi někdy aztéčtí válečníci nosí lehkou zbroj, vyrobenou z pevných kusů látky, které mohou mít tloušťku až dva centimetry. V horkém středoamerickém klimatu se v ní ale zbytečně nepotí.

Na rozdíl od ostatních obyvatel aztécké říše často nazouvají sandály a holeně si pro bitvy ještě navíc chrání speciálními koženými pásky. V dobách míru nosívají bohatě zdobený plášť tilmatli.

Typický je pro ně i účes, kdy mají vlasy ovinuté červenou šňůrou na temeni hlavy.