Posádka obchodní lodi slyší ohromující explozi a vidí mnohakilometrový sloup prachu, stoupající k nebi. Pak se na ni snese temnota, z níž začnou pršet ohnivé projektily, nemilosrdně ničící vše živé i neživé.

O tom, že na ostrově Krakatoa mezi Sumatrou a Jávou leží sopka, se ví už od starověku. Zřejmě v roce 535 n. l. vysílá hora, vysoká 2000 metrů, první varování. „Ozval se ohlušující hrom, po kterém se země otřásla. Všude černočerná tma, hromy a blesky.

Poté udeřil zuřivý vichr spolu s prudkým lijákem,“ vypráví o události Pararaton – Kniha králů, jávská kronika ze 16. století.

Hora je výbuchem zničena, vytvoří se podmořská kaldera široká sedm kilometrů, dosud spojená Jáva se Sumatrou se oddělí Sundským průlivem a sopečný popel v atmosféře způsobí dvouleté ochlazení, největší za poslední dvě tisíciletí. Pak nastane klid. Krakatoa ale ještě neřekla své poslední slovo…

Předstíraný spánek

Vulkán na sebe upozorní mezi květnem 1680 a únorem 1681, kdy nizozemští námořníci hlásí mírnou aktivitu kráterů Danan a Perboewatan na Krakatoe. Nikoho to tehdy ale neohrožuje a na další dvě století Krakatoa opět usne.

„Je to vyhaslá sopka,“ tvrdí se dokonce o ní. Ostrov Krakatoa o rozměrech 9 x 5 kilometrů je v té době tropickým rájem, pokrytým bujnou vegetací.

Lodě se k němu bez obav přibližují a sama sopka svou aktuální výškou 800 metrů představuje vítaný orientační bod. Svět by mohl varovat jen stoupající počet zemětřesení, která je v Sundském průlivu možné zaznamenat.

Předehra k temnotě

Když 20. května 1883 německá loď Elizabeth z bezprostřední blízkosti zaregistruje erupci kráteru Perboewatan, má sice pomyslný lístek do první řady, ale šestikilometrový sloup popela a par nemohou přehlédnout ani obyvatelé Batávie (dnešní indonéské Jakarty), vzdálené 160 kilometrů.

Krakatoa se ovšem stále teprve nadechuje k tomu nejhoršímu. Ani erupce 19. června nebo 14. srpna ještě neznamenají žádnou katastrofu, i když ve druhém případě padne na celou oblast mrak popela, který vyvolá čtyřhodinovou tmu.

Vše je ale jen předehrou k hlavnímu dějství, které si vulkán přichystá na 26. srpna 1883.

Kam se podělo Slunce?

Krátce po poledni se ostrov otřese ohromující explozí, slyšitelnou až do vzdálenosti 50 kilometrů. Je to takzvaná pliniovská erupce, nejsilnější z vulkanických výbuchů. Jméno dostala podle římského spisovatele Plinia mladšího (61–113 n.

l.), který byl svědkem erupce Vesuvu v roce 79 a zničení Pompejí a jehož přesné zápisky položily základ pozdější vulkanologie.

Nepřetržité výbuchy na Krakatoe nyní vyvrhují sloupec popela do výšky až 27 kilometrů a v oblasti o průměru 4160 kilometrů je Slunce tak zastíněno, že nastává tma.

Pobřeží Sumatry a Jávy zasahuje vlna tsunami a na lodě, plující ve vzdálenosti až 20 kilometrů, dopadají kusy vyvřelin o průměru deseti centimetrů. Ani teď ale Krakatoa nehodlá přestat…

Den posledního soudu

Příští den následuje čtveřice dalších gigantických erupcí. V 5.30, 6.44, 10.02 a 10.41 hodin přicházejí monstrózní otřesy. „Exploze jsou tak silné, že ušní bubínky více než poloviny mé posádky jsou protrženy.

Jsem přesvědčen, že přišel den posledního soudu,“ zapíše si kapitán britské lodi Norham Castle, která se v době exploze nacházela zhruba 60 kilometrů od sopky.

Do moře se valí proudy žhavé lávy, které vzápětí vytvoří vlnu tsunami, vysokou až 46 metrů. Vlna dospěje k pobřeží Jávy, prorazí si cestu asi 25 kilometrů do vnitrozemí a zpustoší desítky tamních osad. Do 80kilometrové výšky je vymrštěno 21 krychlových kilometrů horniny a popela.

Tragédie v přímém přenosu

Třetí z explozí Krakatoy, zesílená průnikem mořské vody přímo do otevřeného kráteru, je podle vědců nejsilnějším zvukem v dějinách planety.

Uslyší ho i Australané, vzdálení přes 3000 kilometrů, zaznamenán je také na Mauritiu v Indickém oceánu, který leží ve vzdálenosti 4800 kilometrů. Erupce se rovná účinkům 13 000 jaderných bomb, které v srpnu 1945 zpustošily japonskou Hirošimu.

Je to současně první sopečná erupce v dějinách, o níž je svět informován prakticky v přímém přenosu.

Teprve krátce před výbuchem bylo totiž v oblasti dokončeno pokládání telegrafních kabelů, a tak se zpráva o tragédii okamžitě rozlétne do všech stran. „To bylo poprvé, co explodovala sopka a celý svět se o tom okamžitě dozvěděl,“ vysvětluje současný britský geolog Nick Petford.

Vulkán číhá dál

Ráno 28. srpna 1883 se Krakatoa odmlčí, i když doznívající drobnější erupce budou pokračovat ještě dva měsíce. Už je možné sčítat ztráty. Bilance explozí je tragická.

Kolonie Nizozemská východní Indie zaznamená, že zničeno je 162 měst a vesnic, 132 dalších je vážně poškozeno. O život přišlo nejméně 36 417 lidí, zraněné nikdo spočítat nedokáže. Ostrov Krakatoa se hroutí, přichází o dvě třetiny své hmoty.

Sopka ale zůstává i nadále činná a dodnes patří mezi nejnebezpečnější místa na naší planetě.

Ráj povstal z popela

Smrtící erupce má kupodivu také pozitivní důsledky. Sopečný popílek, dopadající na pevninu, obohatí dosud neúrodnou půdu na Sumatře a promění ostrov v tropický ráj.

Kriticky ohrožení nosorožci jávští jen tak tak přežijí, ale zničení rozsáhlých oblastí jim pak poskytne nové prostory, kde se začnou rozmnožovat (dnes jsou opět kriticky ohroženým živočišným druhem). Přesto obyvatelé vzhlížejí k vulkánu s obavami. Do vzdálenosti 50 kilometrů totiž v současnosti žije téměř 300 000 lidí.