Pražský biskup Ondřej má oči navrch hlavy. Je to vůbec poprvé, co se tak vysoce postavený duchovní z Čech účastní církevního koncilu. A Ondřej v roce 1215 na tom lateránském poslouchá velmi pozorně.

Do Prahy se vrací z Říma jako vyměněný. Dosud stál biskup Ondřej (†1224) věrně při českém králi Přemyslu Otakarovi I. (asi 1155/1167–1230), teď bude všechno jinak.

Po tom, co na koncilu roku 1215 všechno viděl a slyšel, touží vymanit církev ve své diecézi zcela ze světské moci.

Příliš radikální

Vadí mu, že panovník zasahuje do jmenování církevních hodnostářů, že si šlechta nárokuje právo soudit kněží a pohostinnost klášterů vnímá jako samozřejmost. Ze všeho nejvíc mu ale pije krev způsob vybírání desátku.

Podle papeže má na tento poplatek biskup plné právo. V Čechách se na jeho výběru ovšem podílí i král se svými úředníky a biskupovi z něj nakonec zbývá jen slabá čtvrtina. „Takhle to už dál nejde,“ říká si rozhněvaný Ondřej. Není mužem kompromisů.

Místo snahy se s panovníkem nějak dohodnout si postaví hlavu a bezohledně prosazuje svá práva. Jenže Přemysl Otakar se nezalekne. Se svou družinou obsadí některé biskupské statky, jiné poplení.

Kdyby se to náhodou Ondřejovi nelíbilo, má král za zády vlivné spojence. V jeho střetu s pražským biskupem totiž za panovníkem stojí většina ostatních českých duchovních.

Pro Ondřejovu radikálnost nemají pochopení olomoucký biskup Robert (†1240), pražský kanovník Pelhřim (†1240) ani důležití představitelé premonstrátů.

Nežádoucí pozornost

V Čechách je mu čím dál víc těsno. Ondřej opouští v roce 1216 svoji diecézi a míří do Říma. V dubnu následujícího roku odtud na Čechy uvalí interdikt, který znamená zákaz konání všech církevních úkonů. Nesmějí se pořádat svatby, pohřby nebo křty.

Situací v království v srdci Evropy se začíná zabývat papež Honorius III. (asi 1150–1227). I on apeluje na Přemysla Otakara I., aby přiznal výhradně biskupovi právo jmenovat kněží a také mu přenechával celý desátek. O takovou „popularitu“ český král nestojí.

On ukáže vstřícnou tvář. Opakovaně se setkává s církevními hodnostáři na svém území a naznačuje, že je ochotný učinit řadu kompromisů…

Poražený vítěz

Jakmile dojde na přímý kontakt s biskupem Ondřejem, jdou ale všechna jednání k šípku. Shodu najdou oba muži až v parném létě roku 1221 na Šacké hoře na česko-rakouském pomezí, a to za zřejmě mohutného přispění zkušeného papežského legáta Řehoře de Crescentia.

Toho Přemysl Otakar okouzlí silou své osobnosti, takže mu je záhy zástupce Svatého otce příznivě nakloněn. Uzavřený konkordát tak není žádnou panovníkovou porážkou, i když musí třeba souhlasit s novými pořádky ohledně vybírání desátku.

Interdikt nad Čechami končí. 10. března 1222 pak král a pražský biskup společně vydávají tzv. Velké privilegium české církve, které de facto naplňuje Ondřejovy dřívější ideály o duchovní správě. Přesto biskup ze souboje vychází jako poražený.

V Praze není vítán, to dobře ví. Zůstane v Itálii, kde ho brzy zastihne smrt.