Ohlušující exploze otřásají jinak poklidným údolím kolem idylického italského jezera. Ohnivý živel právě zachvacuje jedny z nejvzácnějších antických památek, nedávno s obrovským úsilím vyrvané živlu vodnímu.
Když se císař Caligula (12–41 n. l.) 16. března roku 37 ujímá trůnu, znamená to pro Řím naději. V tu chvíli má ještě pověst moudrého muže, ale záhy ji začne ztrácet.
Gaius Caesar Germanicus, jak zní celé panovníkovo jméno, má ambice provést potřebné reformy a snaží se po sobě zanechat Řím v lepším stavu, než v jakém ho převzal. Zasadí se třeba o stavbu dvou akvaduktů, zásobujících město vodou.
Pak jsou tu ale množící se zvěsti o jeho zvrácených sexuálních úchylkách a zálibě v krutosti či násilí. Hlavně ovšem začíná usilovat o neomezenou moc a mnoho prostředků vyplýtvá na budování vlastních přepychových sídel. A to nejen za zemi, ale i na vodě.
„Postavil několik galér, jejichž přídě byly osázeny drahokamy, jejichž rozlehlé interiéry obsahovaly lázně, sloupoví a jídelny, stejně jako velké množství vinné révy a ovocných stromů, takže na těchto lodích mohl lenošit a cestovat podél pobřeží Kampánie za zábavy sborů a orchestrů,“ líčí investice rozmařilého císaře jeho životopisec Suetonius (asi 75–130/140). Luxusní vyjížďky po moři ale Caligulovi nestačí…
Překonám faraony!
V centru císařovy pozornosti se ocitá jezero Nemi, ležící zhruba 30 kilometrů od Říma, které je proslulé přilehlým posvátným hájem, zasvěceným bohyni Dianě.
Vodní plocha má rozlohu jen 1,6 čtverečního kilometru, takže není zrovna předurčena stát se domovem velké flotily. To ale nezabrání Caligulovi právě tady nechat vystavět dvě obří lodě, které se brzy zařadí mezi zázraky tehdejšího světa.
Lodě měří 70 a 73 metrů, šířkou přesahují 20 metrů a na jejich konstrukci se rozhodně nešetří. Paluby jsou posety paláci z mramoru, zlata a slonoviny, císař má k dispozici dokonce koupelny s přívodem teplé a studené vody.
„Překonám helénské vládce Syrakus i ptolemaiovskou dynastii v Egyptě,“ chvástá se císař.
Ani tady nechybějí lázně, galerie či ovocné stromy, jsou pozváni přední umělci, aby vytvořili mozaiky, prostor zdobí pohyblivé sochy, postavené na podstavcích s kuličkovými ložisky.
Jedna z lodí má sloužit jako plovoucí chrám bohyně Diany, druhá je určena k císařovým soukromým radovánkám.
Nemohou ho přežít
Caligula si svůj výtvor dlouho neužije. Kvůli jeho stylu vládnutí se prohlubují spory se senátem a trnem v oku mu začíná být i prostý lid. „Kéž by měl lid římský jen jednu šíji, kterou bych mohl jednou ranou srazit,“ povzdechne si.
Na veřejnosti se stále častěji stylizuje do role boha. Není divu, že se objevují první spiknutí s cílem neoblíbeného tyrana odstranit, a to z 24. ledna roku 41 uspěje. Caligula je ubodán v podzemním průchodu pod císařským palácem.
Jeho místo zaujímá strýc Claudius (10 př. n. l.–54 n. l.). Ten nechá odstranit všechny Caligulovy sochy a nemilosrdného potopení se pak dočkají i slavné lodě na jezeře Nemi. Zdá se, že už navždy zůstanou jen v legendách a řídkých zmínkách historiků.
Jezero na suchu
Na vraky uprostřed jezera, hlubokého až 33 metrů, se však nezapomnělo.
Místní rybáři si v dalších staletích občas přivydělávají prodejem drobných předmětů, vyzdvižených ze dna, v roce 1446 italský vědec a spisovatel Leon Battista Alberti (1404–1472) konečně vrak jedné z lodí v hloubce 18 metrů objeví.
Později se k němu dokáže potopit vynálezce potápěčského zvonu Guglielmo de Lorena.
„Bylo vzrušující cítit římský vrak pod nohama,“ cituje potápěče spisovatel a Lorenův spolupracovník Francesco de Marchi (1504–1576) ve svém spise Della architettura militare.
Pokus vyzvednout loď na počátku 19. století selže pro nedostatečnou pevnost použitých lan. „Bude třeba vypustit jezero,“ rozhodují odborníci. Ale kdo bude mít odvahu se do něčeho takového pustit?
Takový člověk se najde až v roce 1927. Je jím fašistický diktátor Benito Mussolini (1883–1945), který zastává úřad předsedy vlády a vedením prací pověřuje inženýra Guida Ucelliho (1885–1964).
K vypuštění jezera po staletích znovu poslouží římský vodovod, nyní doplněný moderním čerpadlem.
Práce se rozbíhají 20. října 1928, hladina jezera postupně klesá o 20 metrů a první z lodí se ocitá na suchu 10. června 1931. Za pět let je pro ně slavnostně otevřeno muzeum, duce se vyžívá v odkazech na slavnou římskou minulost. Tragédie, kterou Caligulovy lodě kdysi prožily, ale nebude poslední…
Pod americkou palbou
V roce 1944 zuří na Apeninském poloostrově těžké boje mezi postupujícími Spojenci a Němci. Na sklonku května rozmisťují německé jednotky dělostřelectvo jen 150 metrů od muzea.
Na baterii se soustředí americká palba a kolem osmé hodiny večer zasáhne několik granátů i muzeum. Caligulovy lodě, které unikly zničení vodou, nepřežijí útok dalšího živlu a všichni jen bezmocně sledují, jak pýchu antické archeologie nadobro stravují plameny.
Dřevo napuštěné vysoce hořlavým dehtem nemá proti rozžhaveným šrapnelům šanci. Přežijí jen bronzové sochy a několik ohořelých trámů.
„Ať už bojuje kdokoli, válka je vždy destruktivní,“ dodává smutně italský archeolog Salvatore Aurigemma (1885–1964), který vede vyšetřování požáru.
