Kdyby rod Jiruschů, který se usadil na počátku 17. století na Křivoklátsku, zůstal věrný své lesnické profesi, nemělo by Národní muzeum dnes, po čtyřech stoletích, jednu velkou záhadu…

Někteří členové rodu Jiruschů, později už jako Jirušové, se v polovině 19. století rozhodli vydat na vědeckou dráhu, a tak má česká historie významného muže. Doktor Bohuslav Jiruš (1841–1901) po sobě v českých dějinách zanechá nesmazatelnou stopu.

V roce 1886 se stává profesorem farmakologie na univerzitě, a protože jeho vášní je také cestování, dobře ho znají třeba i studenti botaniky na univerzitě v chorvatském Záhřebu. Po svém otci Vincencovi se může pyšnit rytířským titulem.

Počítá kravaty

I když lze Bohuslava Jiruše hodnotit jako velikána české vědy, příliš informací o něm vlastně není.

Existuje jen málo jeho portrétů, jeho podoba je známa například z fotografie, uveřejněné roku 1899 v Národním albu, sbírce podobizen významných českých osobností.

Ví se, že s pedantickou přesností vedl veškeré své záznamy, a to dokonce včetně výdajů za kravaty. Jsou také důkazy, že podnikl řadu dobrodružných cest nejen po Evropě, ale také po Alžírsku nebo Tunisku, navštívil i Špicberky.

Historikové poodhalují také jedno tajemství z Jirušova života. Kromě toho, že finančně podporoval svou sestru, věnoval mnoho prostředků neznámé ženě jménem Therese Jančičová.

Patrně pocházela ze slovinského Mariboru, kde se narodila v roce 1865. Že by snad mohla být utajenou Jirušovou dcerou, odborníci už dávno vyloučili, dále však zůstává jedním z Jirušových neodhalených tajemství…

Záhadný dar

Jiruš je předním odborníkem ve farmakologii, vydává vědecké dílo o rostlinných jedech, přispívá k vybudování botanických sbírek Muzea království českého, dnešního Národního muzea.

V závěru života je dokonce jmenován dvorním radou, což je v Rakousku-Uhersku titul vskutku prestižní. Pro samé bádání nemá čas na soukromí, a tak na sklonku roku 1901 opouští tento svět svobodný a bezdětný. Na milované muzeum ale v závěti nezapomene.

Národnímu muzeu odkazuje dvě dřevěné bedny dlouhé 120 a vysoké zhruba 70 centimetrů, každou o váze přibližně 400 kilogramů. Co je uvnitř? To ani po uplynutí více než století nikdo netuší.

„Nemáme žádné indicie o tom, co by mohly obsahovat,“ přiznává současný ředitel Knihovny Národního muzea Martin Sekera.

Čekání nekončí

„Veškeré předměty z mého bytu a ústavu farmakologického musí se uložiti do beden se zinkovým plechem. Vše zasypejte naftalínem a utěsněte. Truhly nechť se otevřou až 200 let po mé smrti,“ nařizuje Jiruš v poslední vůli.

Spekuluje se o dalších sbírkách a cennostech, ale třeba i o léku, který Jiruš mohl získat během své botanické a farmakologické kariéry.

Národní muzeum respektuje jak Jirušovu závěť, tak výsledek hlasování veřejnosti, podle kterého nemá přistoupit ani ke zjišťování obsahu beden pomocí počítačové tomografie. Rozluštění historické hádanky tak musí počkat do 16. listopadu 2101.