Zařadili ho na seznam vězňů, kteří mají být v rámci květnové amnestie propuštěni na svobodu, jenže básník Václav Renč nakonec zůstane ve Valdicích ještě další dva roky. Propouštěcí komisi řekl, že pořád věří v Boha, a tak jeho převýchova musela pokračovat.
Dvě amnestie vyhlášené v Československu v 50. letech minulého století přinesly svobodu politickým vězňům jen výjimečně. Teprve v roce 1960 se nespravedlivě odsouzení odpůrci režimu dočkají od komunistů gesta „dobré vůle“.
Prezident Antonín Novotný (1904–1975) vyhlásí velkou amnestii jako opožděnou reakci „na první fázi procesu destalinizace z roku 1956. Konzervativní komunistické vedení se tak pokusilo o odstranění svých hříchů minulosti »tichou cestou«“, vysvětluje současný historik Tomáš Bursík. Totalitní režim má ale pro tento vstřícný krok ještě jeden pádný důvod…
Tisíce propuštěných
„Neotřesitelná síla a pevnost našeho socialistického zřízení… umožňují, aby osobám, které se dopustily v minulosti závažných trestných činů směřujících proti politickým a hospodářským základům naší republiky, byla dána příležitost odčinit svou vinu před lidem poctivou prací,“ zdůvodní Novotný v příslušném zákoně, proč amnestii u příležitosti 15. výročí osvobození Československa vyhlásil.
Jde o projev sebevědomí komunistů a jejich síly.
Mezi 10. a 12. květnem 1960 je na svobodu propuštěno 5601 politických vězňů z celkového počtu 8708. Jsou mezi nimi bývalý ministr spravedlnosti Prokop Drtina (1900–1980), expremiér Jan Syrový (1888–1970) nebo generál Karel Janoušek (1893–1971).
Složitý návrat
Někteří strávili ve vězení i deset let a návrat do normálního života pro ně není jednoduchý. Dál zůstávají občany druhé kategorie a režim jim nepřestává házet klacky pod nohy.
Amnestovaní jedinci žijí pod dohledem Státní bezpečnosti a pracovat mohou jen v dělnických profesích. Problémy mají také v soukromém životě.
Rozpadla se jim manželství, nerozumějí si s dětmi, sousedé a známí se k nim nehlásí… A jak dodává současná publicistka Zuzana Marková, mnoho propuštěných vězňů je zaskočeno „také obyčejnými drobnostmi, jako byla nová měna, móda nebo hustý provoz“.
Čelí šikaně
Novotného rozsáhlá amnestie změní poměry ve vylidněných věznicích. Podle Markové se zdejší prostředí „stalo ještě nehostinnější zejména pro politické vězeňkyně.
Ty totiž zůstaly mezi nejhoršími kriminálnicemi – vražedkyněmi, násilnicemi a recidivistkami.“ Mnohem častěji se stávají terčem násilí a sexuálních útoků. Dozorci jim pomoci nedokážou, sami jsou bezradní.
A když už se přece jenom pokusí nepříjemný problém vyřešit, obvykle to nedopadne dobře.
Například nápad rovnoměrněji rozptýlit politické vězeňkyně mezi kriminálnice vede k nárůstu jejich šikany… Po květnu 1960 zůstane ve vězení zhruba 3000 osob odsouzených v politických procesech během 50. let.
Část se dostává na svobodu napřesrok, většina dalších pak při amnestiích v letech 1962 a 1965. Poslední vězni jsou pak propuštěni až v létě 1968.