Měli bojovat s Turky. Sedláci, v nichž se léta hromadil vztek, však začnou drancovat a vypalovat majetek šlechty a církve. Rozzuří je nezájem uherských magnátů o vyhlášenou křížovou výpravu. Ti zrádci nechtějí podpořit vojsko dobrovolníků ani svými penězi!

Uhry se na počátku 16. století potýkají s následky morových epidemií a opakovaných neúrod. Království, jemuž vládne Vladislav Jagellonský (1456–1516), navíc po období relativního klidu opět ohrožují Turci.

Na jižní uherské hranici (na severovýchodě dnešní Bosny a Hercegoviny) obsadili několik důležitých pevností.

Sultán Selim I. (asi 1470–1520) je k výzvám na uzavření nové mírové smlouvy hluchý, a tak Vladislav chtě nechtě musí posílit vojenské jednotky na jihu své země.

Zároveň by rád převzal iniciativu a poslal do Osmanské říše invazní armádu, jenže na to už v královské pokladnici nejsou peníze. Na financování chystaného tažení je potřeba najít jiné zdroje, což by ale podle jeho rádců neměl být zase až takový problém…

Odpustky jako odměna

Ostřihomský arcibiskup Tamás Bakócz (1442–1521) často pobývá na papežském dvoře v Římě. Koncem roku 1513 přiváží do Uher výzvu Svatého otce ke svolání křížového tažení proti Turkům.

Všichni jeho účastníci i sponzoři mají od hlavy katolické církve přislíbeny rozsáhlé odpustky za své hříchy. Vladislavova královská rada tento záměr posvětí a Bakócz v dubnu 1514 slavnostně vyhlásí křížovou výpravu proti Osmanské říši.

Podle některých pramenů arcibiskup současně pověřil velením připravovaného tažení zemana Juraje Dóžu Sikula (asi 1470–1514). Jiné zdroje naopak uvádějí, že ho do funkce velitele jmenoval sám uherský král, který mu nedávno udělil také titul rytíře.

Ať tak, či onak, sedmihradský šlechtic není žádný zelenáč a již dříve proslul jako chrabrý turkobijce. Velet však tentokrát nebude profesionálům, ale dobrovolníkům z celého Uherského království.

Bojkot šlechty

Při verbování křižáků se výrazně angažují kazatelé z františkánského řádu. Do tábora u Budína přilákají tisíce Maďarů, Chorvatů, Rumunů, Ukrajinců i Slováků.

Vesměs jde o sedláky, tuláky, studenty či městskou chudinu, kteří v Uhrách dlouhodobě třou bídu s nouzí. Nemají žádné koně a vyzbrojeni jsou většinou zemědělským nářadím.

Naděje, že by v dohledné době získali skutečné zbraně, základní vojenský výcvik a kvalitnější výstroj, se bohužel rovná nule. Uherská šlechta totiž křížovou výpravu proti Osmanům bojkotuje, s čímž Bakócz ani Dóža nepočítali.

Bohatí magnáti se odmítli tažení osobně účastnit, nechtějí ho ani finančně podporovat, a v mnoha případech dokonce brání svým poddaným, aby proti Turkům bojovali.

Není divu, že ve formujícím se křižáckém vojsku nepanuje zrovna dobrá morálka a špatně vybavení dobrovolníci mají vztek hlavně na uherské pány, kteří jim házejí klacky pod nohy.

Za dřinou se nevrátí

U Budína se během pár týdnů shromáždily desetitisíce křižáků. Další tisíce dobrovolníků pak čekají na rozkazy v táborech po celých Uhrách. Bakócz s tak velkým zájmem nepočítal.

Radost z toho ale nemá, obavy v něm vyvolává především obrovská masa venkovanů tábořící v sousedství hlavního města království. Ostřihomský arcibiskup má strach z nepokojů a rabování v okolních šlechtických sídlech.

Aby tomu předešel, „odvelel v polovině května křižáky na jižní hranici a zakázal další nábor nových žoldnéřů“, jak vypráví současný slovenský historik Vojtech Karpáty. Bohužel to nepomůže.

Během přesunu na jih se křižáci dostávají do konfliktů s místním obyvatelstvem a napadají i šlechtice! Navíc Dóža ignoruje Bakóczův příkaz a do svého vojska přijímá další a další dobrovolníky. Král Vladislav raději tažení proti Osmanské říši odloží.

Všichni vojáci se mají okamžitě rozejít. Odmítnou to! Domů, kde je čeká jen samá dřina, se nevrátí. O Turky jim ale nejde. Nastalou situaci by rádi využili ve svůj prospěch.

S pomocí Dóži, který má pro jejich požadavky pochopení a nadále jim bude velet, si chtějí vybojovat lepší životní podmínky…

Rozhodující porážka

Povstalci obsazují rozsáhlá území na jihovýchodě Uher. Drancují a vypalují kláštery, hrady i šlechtické statky. Také svedou několik vítězných šarvátek s ozbrojenými oddíly uherských magnátů. Těm potrvá pár týdnů, než přestanou Dóžovo vojsko podceňovat.

V létě 1514 po dohodě s králem Vladislavem konečně svolají početnou armádu, která má s rebely rychle skoncovat. Štěpán Báthory (1477–1534) vyčistí menší povstalecká centra a stáhne se do Temešváru (na západě dnešního Rumunska).

Dóža město oblehne, ale dobýt ho nedokáže. V polovině července pak jeho hlavní vojsko rozpráší sedmihradský vévoda Jan Zápolský (1487–1540), jenž přispěchal obleženému Temešváru na pomoc.

Krutá poprava

Dóža byl v bitvě u Temešváru zraněn a zajat. Spolu s dalšími vůdci povstání je 20. července 1514 krutě popraven. Podle Karpátyho ho „posadili na rozžhavený železný trůn a na hlavu mu položili rozpálenou železnou korunu.

Jeho na smrt vyhladovělé spolubojovníky donutili, aby z jeho uškvařeného těla zuby trhali maso“! O život přijdou také desetitisíce povstalců, kteří se rozprchli po Uhrách.

Oddíly šlechtické armády je budou nahánět až do podzimu, kdy uherský sněm v obavách z nedostatku pracovní síly v zemědělství rozhodne, že už toho vraždění bylo dost. Magnáti se ale vzbouřeným poddaným pomstí i jinak.

Ještě v roce 1514 zástupci uherských stavů přijmou opatření, na jehož základě sedláci přijdou o poslední zbytky svobody. Součástí příslušného zákona je také nařízení, že se poddaný lid může stěhovat jen se souhlasem svého pána. Tento stav bude v Uhrách platit až do zrušení poddanství v roce 1848.