Policejní razie na mezinárodním šachovém turnaji v Německu šokuje přítomné velmistry. V poutech skončí všichni zúčastnění s ruským pasem. „Je to špion!“ zní verdikt i nad budoucím mistrem světa.

Šlechtická rodina ruského velkostatkáře bezesporu dokáže svým potomkům zajistit život v blahobytu, ale malý Alexandr Aljechin (1892–1946) si přesto o šťastném dětství může nechat jen zdát.

Matku přivede příliš brzy do hrobu její láska k alkoholu, pro otce zase není problém prohrát milion rublů v kasinu. V sedmi letech mladý Aljechin nachází v šachu únik od všech problémů.

Hře tak propadne, že obrovským tempem přibývá počet jeho sešitů, hustě popsaných šachovými analýzami. Chlapec dokonce spí se šachovnicí pod polštářem. „Celý život nestačí na to, aby se člověk o šachu naučil všechno,“ stěžuje si.

Příliš slabý špion

V 15 letech už Aljechin patří mezi přední moskevské hráče, i když ve škole kupodivu propadá z matematiky. „Vždycky najdu nějakou nečekanou, vynalézavou kombinaci, díky níž soupeře zaskočím,“ prohlašuje troufale.

Přibývají velká vítězství nejen v Rusku, ale i v zahraničí. Když v roce 1914 v průběhu mezinárodního turnaje v německém Mannheimu vypukne první světová válka, je jako Rus, a tedy nepřítel Německa, obviněn ze špionáže a několik týdnů vězněn.

Až rozhodnutí lékařské komise ho zachrání. „Je tak slabý a má vrozenou vadu srdce, že by ho v Rusku ani neodvedli k armádě, natož aby z něj udělali špiona,“ zní posudek. Není to ovšem poslední vězení, které Aljechina čeká.

Po návratu domů je jeho aristokratický původ trnem v oku nové porevoluční vrchnosti. Obvinění z protistátní činnosti ho přivede dokonce do cely smrti, na poslední chvíli ale popravě zastřelením unikne. „V Rusku už nemá smysl zůstávat,“ dochází mu.

Když se v březnu 1921 ožení se švýcarskou novinářkou Annelise Rüeggeovou (1879–1934), získá povolení navždy opustit zemi. Jeho šachová hvězda stoupá.

„Já šachy nehraji, ale bojuji v nich,“ prohlašuje, když na turnaji v Karlových Varech svým typickým agresivním stylem opět porazí tehdejší světovou elitu.

Vše pro vítězství

Je jasné, že nikdo jiný se nedokáže postavit mistru světa Josému Raúlovi Capablancovi (1888–1942) v boji o titul.

Historické utkání se odehraje v roce 1927 v argentinském Buenos Aires a Aljechin šokuje celý svět, když kubánskou legendu přesvědčivě porazí 6:3. Vítěz triumfálně táhne šachovým světem, kupí vítězství v turnajích i v zápasech proti slavným soupeřům.

„Drtí nás jako kuřátka,“ stěžuje si dánský velmistr Aaron Nimcovič (1886–1935). Když pak Aljechin v roce 1935 nečekaně titul ztratí v souboji s mladým Holanďanem Maxem Euwem (1901–1981), vrhne se do práce ještě intenzivněji.

Vzdává se dosud nezbytného alkoholu a cigaret, a dokonce s sebou všude vozí krávu, aby měl stále čerstvé mléko. I díky tomu je pak připraven tak dobře, že v odvetě po dvou letech Euweho rozdrtí 10:4 a opět se ujímá šachového trůnu.

Luděk Příhoda

2. PLÁN:

Velké sousto, nebo vražda?

Během druhé světové války žil Aljechin v okupované Francii a ve Španělsku a byl nucen účastnit se nacisty pořádaných evropských turnajů, v roce 1942 zvítězil i v Praze. Po skončení války ho mnozí považovali za kolaboranta a nesměl se účastnit velkých turnajů.

Plánoval odehrát další zápas o titul mistra světa proti Michailu Botvinnikovi (1911–1995), ale ve věku 53 let v březnu 1946 v portugalském Estorilu nečekaně zemřel.

Za příčinu smrti byl označen infarkt nebo udušení soustem masa, dodnes se ale nepodařilo vyvrátit spekulace, že byl zavražděn sovětskou nebo francouzskou tajnou službou.