„Přiznej se, jedli jste lidské maso!“ uhodí na přeživšího z „ostrova smrti“ policejní vyšetřovatel. Zadržený jen zavrtí hlavou. „Ne. Jedl jsem pouze játra a srdce,“ řekne s ledovým klidem.
Po jeho dalším popisu, jak nemocné jedince nejdříve ubili k smrti, aby si pak jejich nařezané orgány napichovali na větvičky a opékali nad ohněm jako špízy, se jde vyšetřovatel vyzvracet…
„Ušetříme tím náklady na vydržování antisovětských živlů a navíc osídlíme sibiřskou oblast.
Odhaduji, že do dvou let budou tyto osady samostatné,“ představuje výhody svého plánu na přemístění až 2 000 000 nepohodlných lidí do mrazivé pustiny šéf tajné služby Genrich Jagoda (1891–1938) generálnímu tajemníkovi SSSR. Josifu V. Stalinovi (1878–1953) se plán zamlouvá.
Když ho pak v březnu 1933 schválí i Rada lidových komisarů, brutální experiment může začít.
Silnější přežije
Jako místo pro pilotní „várku“ odsouzenců je vybrán nevelký ostrov Nazinskij ležící v Tomské oblasti, který z obou stran obtéká řeka Ob.
Na 5000 jeho budoucích obyvatel režim vybírá jak z řad politických vězňů, tak mezi ně přimíchává i zloděje, násilníky a vrahy. První náznaky budoucí katastrofy na sebe nenechají dlouho čekat.
Každý vězeň na desetidenní transport dostane jen kousek chleba, což brzy způsobí, že ty násilnější povahy oberou slabší o jejich příděly. Když se pak v cílové stanici otevřou dveře vlaku, přes dvě desítky vězňů už jsou po smrti. Mnoho dalších se vysílením sotva drží na nohou…
Zemědělci z nich nebudou
Oběti Jagodova experimentu, posvěceného Stalinem, vstoupí na ostrov Nazinskij, který měří sotva dva kilometry čtvereční, 18. května 1933. Původní plán, že zde mají založit zemědělskou osadu, se rozplyne, jakmile je tu vojáci zanechají.
Nedají jim totiž prakticky nic k jídlu, natož osivo. Dovezou jim sem akorát dvě tuny mouky, k jejímuž zužitkování například na chléb však vyhoštěncům chybí veškeré vybavení.
Vyhladovělí trestanci ji tak jedí pouze rozmíchanou ve vodě z řeky, čímž si mnozí uženou úplavici.
Šance na útěk není
Když pak na ostrov přijede dalších 1200 trestanců, neodvratitelná zhouba se rychle přiblíží. Vyhladovělí lidé se po pár dnech bez jídla uchýlí ke kanibalismu. Nejprve jedí ty, kteří zemřou na nemoc či vysílením.
Zanedlouho už ale slabé jedince rovnou úmyslně vraždí, aby si pak mohli kusy jejich těl opéct na ohni a sníst. „Bylo to tak pro ně lepší. Nemuseli strádat další dva nebo tři dny,“ odůvodňoval řádění jeden z přeživších. A krutému zacházení se nevyhnou ani ženy.
Podle očitého svědectví zde násilníci jednu osamocenou dívku přivážou ke stromu a odřežou jí prsa a svaly. Když ji ostatní najdou, ještě žije, ale zachránit ji nelze. Nutno dodat, že kdo se z tohoto pekla pokusí utéct, toho zastřelí vojáci hlídkující na břehu…
Chatrče plné koster
Brutální poměry na ostrově nezůstanou dlouho utajeny. V červenci komunistický funkcionář Vasilij Věličko o tamních poměrech sepíše pro sovětské vedení podrobnou zprávu a to zareaguje překvapivě rychle.
Osadu nechává okamžitě uzavřít a přeživší vězně (z původního počtu přežila podle Věličkovy zprávy necelá třetina) převézt do jiných míst. Vyprázdněný ostrov pak Věličko navštíví až koncem léta.
„Místní lidé, kteří se sem vydali sbírat jahody, v ní narazili na mrtvoly. Chatrče byly plné koster,“ píše v další zprávě.
