Právě se stal římským králem. Zikmund Lucemburský se při té příležitosti rozhodne své panovnické sídlo z Budína přenést do Bratislavy, aby to měl do Říše blíž.

Na strategické vyvýšenině nad Dunajem, která byla osídlena už v pravěku i v éře Velké Moravy, si začíná budovat velkolepé sídlo, hodné svého nového postavení nejmocnějšího muže Evropy.

Uherský, český a římský král Zikmund Lucemburský (1368–1437) dá královskému paláci Bratislavského hradu jeho nezaměnitelnou podobu pravidelného čtyřhranu s věžemi v rozích.

Až habsburští císaři ho však několika přestavbami dovedou k dokonalosti a učiní z něj rezidenci, vhodnou i pro uložení uherských korunovačních klenotů.

Splacený dluh panovnice

„Život a krev za naši královnu!“ rozléhá se volání uherských magnátů zdejšími zdmi. Právě přísahali svou věrnost Marii Terezii (1717–1780), že ji nenechají na holičkách v jejím zápase o záchranu monarchie.

Po skončení vleklých válek především s Pruskem může panovnice konečně splatit dluh.

Bratislavský hrad se stává její oblíbenou rezidencí, kde často pobývá, investuje do jeho barokní přestavby pod taktovkou slavného vídeňského architekta Franze Antona Hillebrandta (1719–1797) a zřizuje zde úřad uherského místodržitele.

Sídlo zažívá svůj největší rozkvět. Vzniká monumentální slavnostní schodiště, svůj vzhled mění velké sály i soukromá apartmá císařské rodiny. Do hradního komplexu je rovněž zaveden vodovod.

Po stopách minulosti…

„Pořiďte soupis veškerého majetku!“ nařizuje svým úředníkům císař Josef II. (1741–1790). Jeho matka Marie Terezie je po smrti a on se rázně rozhodne zreformovat zděděnou říši. Za oběť jeho úsporám padne i Bratislavský hrad.

Většina cenností, zvláště unikátní výtvarná díla slavných mistrů, je převezena do Vídně. Sídlo je označeno za nepotřebné a napříště má sloužit generálnímu semináři pro výchovu a vzdělávání budoucích kněží.

Později se dostává do rukou armády, která zde zřizuje vojenskou ubytovnu. V roce 1809 ho ostřelují Napoleonova děla, o dva roky později celý areál hradu zničí rozsáhlý požár, k němuž došlo kvůli nedbalosti místní posádky.

Na dlouhá desetiletí se budou nad Bratislavou vypínat jen ruiny kdysi slavného královského sídla.

Tehdy a teď

Bratislavský hrad i po vzniku Československa stále patří armádě. Ve 30. letech minulého století dokonce zaznívají první hlasy, že by měl být zbourán. V roce 1942 je dokonce vypsána mezinárodní architektonická soutěž na úpravu historické dominanty metropole.

Řada návrhů počítá s její likvidací a realizací něčeho zcela nového. Ne všichni se s tím však chtějí smířit.

Profesor architektury Alfréd Piffl (1907–1972) začíná po válce objekt zkoumat a přichází na to, že obvodové zdi královského paláce jsou překvapivě stále pevné. Na tom se dá stavět.

Navzdory kritikům, řadě problémů i svému dvouletému věznění po vykonstruovaném procesu rozjíždí Piffl rozsáhlou rekonstrukci Bratislavského hradu, kopírující tu podobu, kterou mu dala Marie Terezie.

Královský palác je dokončen v roce 1968, práce v celém areálu se však protáhnou až do 80. let minulého století.

Foto: Wikipedia Commons