Španělské královně Isabele II. je čerstvých 16 let, když je donucena provdat se za svého bratrance, 24letého Františka. Ženich je drobný, má ječivý hlas a jen slabounký náznak knírku.

Nikdo nevěří, že by byl pro manželství vhodný, což je zdvořilý způsob, jak říct, že je homosexuál. 

František Cádizský (1822–1902) je vyhublý, vymydlený a pohybuje se jaksi podivně, jako mechanická loutka. Je zženštile fascinovaný parfémy, šperky a jemnými látkami. S podezřením dvořené hledí i na jeho časté koupele.

V lázních totiž tráví snad víc času než v posteli. Má bledou pokožku a tmavé vlasy, rysy dost atraktivní a rozhodně to je elegán. Pravým mužem by ho ale nazval jen málokdo. „Vy jste ho viděl a slyšel jste ho. Jeho boky, pohyby, ten sladký hlásek.

Není to vše poněkud divné, nějak zvláštní?“ svěří se Isabelina matka Marie Kristýna Neapolsko-Sicilská (1806–1878) francouzskému ambasadorovi. Královský lékař, který prince vyšetřuje, ale nad jejími obavami jen mávne rukou.

Manžel v krajkách

Mladičká Isabela (1830–1904), která by s vdavkami nikterak nepospíchala, hořce pláče, když se o výběru ženicha dozví. „S Františkou ne!“ křičí prý tehdy a odmítá s kýmkoliv komunikovat.

Vidí u dvora vypínat se mužné grandy a nemůže se ubránit jejich srovnání se slabým, zženštilým bratrancem. Vzpouzí se, zpočátku manželství rezolutně odmítá, nakonec se ovšem nechá svými ministry přesvědčit.

Radost nemá ani František – představa intimního styku se ženou ho znechucuje, Isabelu navíc považuje za dítě. Na svatební obřad mu nechají vyhotovit podstatně větší oblek, který pak důkladně vycpou, aby ženich získal na důstojnosti.

Když kněz prohlásí, že jsou odteď jedno tělo, Isabela se slzami div nezalkne. „Co mám říct o muži, který se na svatební noc oblékl do většího množství krajek než já?“ postěžuje si později.

Otec nejistý

Během let porodí Isabela několik dětí, jejichž otcovství se připisuje nejrůznějším španělským vojákům, důstojníkům, a dokonce i jednomu potulnému šejdíři.

„Její syn, budoucí Alfons XII., byl prý synem amerického asistenta zubního lékaře,“ zmiňuje se současná americká spisovatelka Eleanor Hermanová. František sice její nevěry přehlíží, to se ale nedá říct o prostých Španělech.

Trnem v oku je jim hlavně Carlos Marfori (1821–1892), bývalý pekař. Když ho královna jmenuje guvernérem Madridu, doživotním senátorem a ministrem pro zámoří, začnou volat po jejím sesazení.

Nespokojenost s její vládou den ode dne roste, královský pár proto roku 1868 prchne do Francie.

Pořád se hádají

V pařížském exilu se pak oficiálně rozejdou. Isabela si najde několik dalších milenců, zhýčkaný František vychovává řadu pudlů, které prý postupně pojmenovává po manželčiných amantech. Začne se věnovat malování a pořádá honosné večírky.

Se svou bývalou ženou se vídá pouze o narozeninách nebo o Vánocích. I tak si ale dvojice většinou vjede do vlasů. Vyčítají si téměř všechno, Františkovou impotencí počínaje a Isabelinou arogancí konče.

Na smrtelné posteli prý bývalý král trvá na tom, aby k němu Isabelu nepouštěli, protože chce zemřít v klidu.