Německému doktorovi, který šéfuje ošetřovně v pracovním táboře Engerau, je lékařská etika ukradená. O nemocné vězně se příliš nestará a nejednomu z nich svým nedbalým přístupem pomůže do hrobu. A když už musí někoho operovat, dělá to zásadně bez anestezie!

Blíží se konec roku 1944 a Spojenci každým dnem utahují smyčku kolem Německa. Adolf Hitler (1889–1945) se přesto nevzdává a na několika místech své říše přikáže vybudovat obranné valy.

Jeden má vyrůst u Engerau (Petržalka, dnes součást Bratislavy), kterou Němci obsadili na podzim roku 1938 po podpisu Mnichovské dohody. Na práci sem nacisté v prosinci 1944 naženou zhruba 2000 maďarských Židů, mužů ve věku 20–60 let. Vězně čeká nelidská dřina i obzvlášť sadističtí dozorci…

Bídné podmínky

Na stavbu centrálního pracovního tábora obehnaného ostnatým drátem není čas. Dělníci jsou ubytovaní na více místech v Engerau – hlavně ve stájích a stodolách.

Přespávají na zahnívající slámě nebo rovnou na betonu, takže si před další celodenní dřinou moc neodpočinou. Budíček je v pět ráno. Komu se „nechce“ vstávat, schytá od strážných pěkných pár kopanců.

Na ošetřovnu, o kterou se stará hrstka lékařů z řad vězňů, se dostanou jen ti nejvíce zubožení muži, pokud je tedy dozorci rovnou nedorazí. Bídná je i strava – kousek chleba s margarínem, k obědu řídká „polévka“ se zelím, řepou nebo bramborami.

Není divu, že dělníci nemají na ruční hloubení zákopů ve zmrzlé zemi dostatek síly. Někteří umírají vysílením rovnou při práci. A pokud náhodou někdo na chvilku odloží krumpáč, aby si bez povolení odpočinul? Kopance a rány dřevěnou holí jsou to nejmenší.

Příkaz ignorují

V mrazivém počasí se dozorci rádi napijí něčeho ostřejšího a pak ztrácejí veškeré zábrany. Někteří se v týrání vězňů doslova vyžívají! Když to přeženou, trestu se bát nemusejí. Prostě řeknou, že byl dotyčný dělník „zastřelen na útěku“.

Obyvatelům Engerau zvěrstva v táboře neuniknou a stěžují si na úřadech. Moc to ale nepomůže. „Velitel tábora vydal nařízení, že Židé mohou být zastřelení jen na výslovný a písemný rozkaz.

Bohužel ne všichni dozorci to dodržovali,“ vysvětluje současná slovenská etnoložka a historička Monika Vrzgulová. Vězňům tak nadále hrozí smrt i za sebemenší prohřešek. Třeba jen za to, že prosí civilisty o něco k snědku.

Ovšem na pozoru se musejí mít i obyvatelé Engerau. Za pomoc vězňům někteří z nich skončí dočasně ve vězení!

Na pochod se posilnili

Pracovní tábor v Engerau bude fungovat zhruba čtyři měsíce. 29. března 1945, pár dní před osvobozením Bratislavy, ho začnou Němci vyklízet.

Rozkaz zní jasně: „Postupující Rudá armáda v něm nesmí najít žádné živé svědky!“ Všichni dělníci mají skončit v koncentračním táboře Mauthausen a čeká je zhruba 20kilometrový pěší pochod do rakouského Bad Deutsch-Altenburgu. Kdo nemůže chodit, má smůlu.

Dozorci ho zastřelí nebo umlátí pažbou pušky. Bezuzdné vraždění pokračuje i během pochodu, na který se Němci posilnili vínem. Do vězňů střílejí jen tak, pro zábavu!

Stačí maličkost – zaškobrtnutí, nedodržení rozestupů, pouhé slůvko… Jen během tohoto dne jsou zabity desítky mužů, stovky dalších pak podle odhadů nepřežily galeje v táboře. Po válce skončí před soudem 21 dozorců a devět z nich si vyslechne rozsudek smrti.

Jinak se ale o událostech v Petržalce příliš nemluví. Nejspíš i z toho důvodu, že zde nějakou dobu po válce fungoval i sběrný tábor pro vysídlované Němce a Maďary, kteří si v něm také užili své.

V 70. letech minulého století je pak prakticky celá stará zástavba obce zbourána a na jejím místě vyroste jedno z největších sídlišť ve střední Evropě.

*** Lijí na ně studenou vodu ***

* „Jedna noc se mi vryla hluboko do paměti…Strážci nám poručili, abychom celou noc běhali venku, a při běhu nás bili a polévali studenou vodou…Do baráků jsme se už nevrátili všichni,“ vzpomíná na otřesný zážitek Naftali (Juraj) Fürst (*1933), který přežil peklo ve sběrném táboře v Seredi nedaleko Trnavy.

* Za války odsud byly vypravovány deportační vlaky do vyhlazovacích táborů a prošlo jím na 16 000 Židů. Dnes zde funguje Muzeum holokaustu.