Burácivý hlomoz může znamenat jedinou věc – blíží se další vlna německého útoku. „Na místa!“ křikne seržant Pavlov a jeho muži jsou v tu ránu připraveni na bojových pozicích. Pálit začnou ihned, jakmile spatří první šedou přilbu vykukující zpoza rohu.

V domě rozstříleném jako řešeto, který navzdory neustálým útokům drží sovětská četa celé dva měsíce, se píší dějiny…

Bitva o Stalingrad (dnešní Volgograd), která se odehrává mezi srpnem 1942 a únorem 1943, je přelomovým okamžikem druhé světové války. Rozjetá německá armáda navzdory počátečním úspěchům utrpí hořkou porážku.

Lví podíl na tom má právě četa sovětského seržanta Jakova Fedotoviče Pavlova (1917–1981).

Ten 22. nebo 23. září 1942 dostane rozkaz obsadit strategicky významnou čtyřposchoďovou budovu uprostřed města, z níž je dokonalý rozhled na tři světové strany, a hlavně stojí poblíž řeky Volhy. Jediným problémem je, že v tu dobu už její patra obývají Němci.

Pavlov nechce v žádném případě být další obětí Stalinova drakonického rozkazu č. 227 proti dezertérům, jenž je známý pod jménem „Zpátky ni krok!“, a tak svolá četu, v jejímž čele se vydá přes doutnající rozvaliny dobývat klíčovou adresu.

Přežije desetina

Z 30 sovětských vojáků se jich v cíli ocitnou jenom tři – připlácnuti na vnější stěně domu! „To musí stačit,“ rozhodne sám za sebe Pavlov a do budovy vhodí oknem dva granáty. Nejdříve slyší německé výkřiky a po nich explozi.

Trojice dobyvatelů se vyhoupne do přízemí domu, a když se přesvědčí, že všichni Němci jsou mrtví nebo pryč, dají se do jeho opevňování. Za pár dní dorazí ještě posily, a počet obránců domu se tak zvýší na 25.

Dokonalá pevnost

Do pár hodin kolem domu natáhnou ostnatý drát, rozmístí miny, okna zabarikádují pytli s pískem – nechají jen úzké průzory, kterými prostrčí hlavně svých kulometů.

„Pavlov zjistil, že když umístí protitankovou pušku na střechu, německé tanky nedokážou zvednout svá děla dostatečně vysoko na to, aby ji zasáhly, a navíc seshora může jejich horní tenký plášť snadno prostřelit,“ uvádí současný britský autor Andy Chambers.

Kromě toho obránci probourají větší část vnitřních stěn budovy včetně stropů. V případě potřeby si tak mohou rychleji přehazovat zbraně a munici.

Pětadvacítka statečných také vykope asi tři metry hluboký zákop směrem k břehu řeky Volhy, čímž si zajistí zásobování proviantu a střeliva. Zde, stovky metrů hluboko v okupovaném území, jsou jinak na všechno sami…

Odolává náletům

Němci jsou už z budovy naprosto frustrovaní. S cílem ji získat a Pavlovovy „psy“ odtamtud vyhnat bláhově posílají oddíl za oddílem, tank za tankem. Městský blok dokonce několikrát pokropí svými bombami luftwaffe, všechno marné.

Konec německých nadějí přichází se začátkem sovětské protiofenzivy na konci listopadu 1942. Tehdy si konečně oddychnou i obránci domu, pro který se vžije název Pavlovův.

Rudá armáda se chápe kontroly nad městem a Němci se ocitají uzavření v kotli, kde ty šťastnější čeká kapitulace a gulag… Ze seržanta, který celé dva měsíce sveřepě bránil pozici, se stane národní hrdina.

„Pavlovova malá skupina mužů při obraně jednoho domu zabila více Němců, než kolik jich padlo při obsazování Paříže,“ nechá se slyšet sovětský maršál Vasilij Čujkov (1900–1982).

Těžko říct, kolik je na tom pravdy, ale vzhledem k tomu, že Francouzi metropoli v létě 1940 vydali prakticky bez boje, to možné je.

*** Bezchybný postrach nacistů ***

Prásk!..Německý voják padá k zemi a sovětský odstřelovač si dělá zářez na pažbě…Ačkoliv osobně tíhne spíš k umění, jakmile vypukne válka, Ivan Sidorenko (1919–1994) v sobě objeví skrytý střelecký talent.

Když si jeho schopností povšimne velení, pověří jej výcvikem jednotky odstřelovačů.

Sidorenko se vyznamená například během bitvy před Moskvou na konci roku 1941. Do tří let pak má na kontě přes 500 potvrzených zásahů a je tak jedním z nejúspěšnějších vojáků druhé světové války.