Na pařížském náměstí Revoluce to vře. „Smrt Rakušance!“ ozývá se z davu. To už přijíždí vůz s Marií Antoinettou. Zsinalou, bělovlasou, vyzáblou, avšak klidnou a vyrovnanou.

Seskočí, bez váhání vystoupí na popraviště, ztratí jednu botu, nechtěně šlápne katovi na nohu a omluví se: „Promiňte mi, neudělala jsem to schválně.“ Nedlouhá věta jako kdyby charakterizovala celý její život. Má se ale Francii za co omlouvat?

„Sbohem, děti. Jdu se připojit k vašemu otci,“ pronese královna těsně před tím, než nůž gilotiny dopadne. Kat zvedne její hlavu, z níž prýští krev, za bílé vlasy. „Ať žije republika! Ať žije volnost!“ křičí nadšeně dav.

Je 16. října 1793, čtvrt hodiny po poledni. Vůz, na který položí krvácející tělo, zamíří ke hřbitovu Madeleine, kde je již pohřben Ludvík XVI. (1754–1793). Na další funus není nic připraveno, katovi pomocníci tedy pohodí tělo do trávy, hlavu mu položí do nohou.