V papežském oděvu se moc dobře necítí, raději nosí zbroj. Nejeden kardinál mu vyčítá, že se to nehodí, že takové chování odporuje všem pravidlům. Julius II. si ale z kritiky nic nedělá. Nedovolí, aby mu někdo něco diktoval!

Moc dobře vědí, že je panovačný, arogantní a snadno se nechá vytočit. Přesto ho kardinálové 1. listopadu 1503 zvolí novou hlavou katolické církve. Stačí jim k tomu jen zhruba deset hodin, jde o vůbec nejkratší konkláve v dějinách.

Pro svou volbu mají jednoduchý důvod – věří, že energický papež Julius II. (rodným jménem Giuliano della Rovere; 1443–1513) dokáže napravit škody, které po sobě zanechal jeho předchůdce Alexandr VI. (1431–1503), a vrátí Svatému stolci respekt.

Musí šetřit

Na luxus si nepotrpí a není tak štědrý, jak jeho okolí očekávalo. Ale i kdyby Julius chtěl rozhazovat peníze, nemůže. Papežská pokladnice je prázdná! Nezbývá mu než šetřit, aby mohl začít naplňovat své plány. K nim patří obnova slávy a moci Říma.

Z toho důvodu na svém dvoře hostí řadu talentovaných umělců. Například Michelangelovi Buonarrotimu (1475–1564) svěří výmalbu Sixtinské kaple a objedná si u něj monumentální náhrobek. Julius také podporuje velké stavební projekty.

Mimo jiné zahájí přestavbu římské baziliky sv. Petra, tu však financuje hlavně prodejem odpustků. Většinu našetřených peněz totiž potřebuje pro svou ambiciózní zahraniční politiku.

Usmyslel si, že mocensky sjednotí Apeninský poloostrov a vyžene z něj evropské velmoci, které se už dlouho snaží zabrat kus italského území pro sebe. Nu, věru to nebude snadný úkol…

Válka za válkou

Je nepřípustné, aby se papež choval více jako voják než Kristův zástupce na Zemi. Julius výtky svých kritiků ignoruje. Opakovaně na sebe navléká zdroj a v čele žoldnéřského vojska vyráží do pole.

Dokonce i papežský dvůr a kardinály nutí, aby si užili trochu toho nepohodlí! „Přijel do vojenského tábora v době, kdy byl vážně nemocen, a v lednu, v takovém mrazu a za tak hustého sněžení!“ vyjádří mu jednou svůj obdiv benátský vyslanec.

Julius nejprve zkrotí vzpurná města Perugii a Boloňu, která se pokoušejí vymanit ze sféry papežského vlivu. Pak se pustí do války s mocnými Benátkami, protože si v uplynulých letech neprávem přivlastnily rozsáhlá území Papežského státu. Není na ně sám, uzavřel koalici s Francií, Španělskem a římským císařem.

Nářky i úleva

Benátky nemají proti takové přesile šanci. V roce 1509 vyvolají mírová jednání a vrátí vše, co jim nepatří. Napřesrok Julius zahájí další tažení. Spory s Benátčany jsou zapomenuty, mají mu pomoci vyhnat z Apeninského poloostrova Francouze.

I tentokrát bojovný papež uspěje. Další na řadě jsou Španělé, jenže s nimi už nic nepořídí. Vážně onemocní a v únoru 1513 umírá. Řada lidí po jeho smrti truhlí, někteří si ale naopak zhluboka oddechnou.

„Kdyby z Boží vůle zemřel už před pěti lety, prospělo by to křesťanstvu, této republice a celé nebohé Itálii!“ shrne jejich pocity benátský historik Marino Sanuto (1466–1536).

Foto: meisterdrucke.org, wikimedia.org