Dlouho se snažil papeže a Jiřího z Poděbrad usmířit. Joštovi záleží na Českém království, má strach, že pokračující spory mezi katolíky a příznivci kalicha povedou k jeho rozpadu.

Válce však vzdělaný biskup nezabrání a nakonec si sám musí vybrat, na kterou stranu se postaví.

Jeho otec Oldřich II. z Rožmberka (1403–1462) je velmi schopný politik i hospodář a po konci husitských válek v roce 1434 se stává vůdcem české katolické šlechty.

Také má velmi dobré vztahy s papežskou kurií, což mu umožní zajistit pro svého druhorozeného syna slušnou duchovní kariéru.

Jošt II. (1430–1467) je v roce 1451 jmenován proboštem svatovítské kapituly a nedlouho poté zvolen velkopřevorem (nejvyšším představitelem) řádu johanitů v Čechách, do něhož vstoupil před několika lety.

V roce 1456 pak statný a výřečný Rožmberk dokonce dosáhne na úřad vratislavského biskupa (Vratislav byla tehdy součástí Českého království) a zastávat ho bude až do své smrti.

„Podíl na tom měl jeho bratr Jindřich, který byl v té době slezským hejtmanem,“ doplňuje současný historik Jan Škvrňák.

Na korunovaci nebude

Po letech válečných hrůz České království potřebuje především klid. Pokračující spory mezi příznivci kalicha a katolíky nikomu nepomohou. Pochopí to i Rožmberkové a v září 1452 uznají husitského šlechtice Jiřího z Poděbrad (1420–1471) správcem českých zemí.

O šest let později už ale Jošt tak vstřícný nebude. Poděbrad je 2. března 1458 zvolen novým českým králem místo zesnulého Ladislava Pohrobka (1440–1457).

Vzhledem k tomu, že Praha tehdy nemá papežským stolcem uznaného arcibiskupa, požádá Jiří o svou korunovaci právě vratislavského biskupa. Ten to ovšem odmítne stejně jako nabídku, aby se alespoň zúčastnil slavnostního obřadu.

Nějakou dobu ještě potrvá, než bude Jošt ochotný Poděbrada titulovat jako krále. Nakonec však u něj převáží zájem o obecný prospěch českých zemí.

Dostává se kvůli tomu do sporu s obyvateli Vratislavi, kteří na rozdíl od něj nadále odmítají Jiřího uznat svým panovníkem.

Kacířstvím nakažený!

V čele katolické církve stojí od roku 1458 Pius II. (1405–1464). Jeho vztahy s českým králem jsou dlouhodobě napjaté a během roku 1462 mezi nimi dojde k definitivní roztržce.

Papež totiž odmítne na Jiřího žádost potvrdit basilejská kompaktáta, upravující vztahy mezi husity a katolíky, a naopak je označí za neplatná.

„Papež nyní prohlašuje přijímání podobojí i naše kompaktáta za kacířství, což nikdy nebylo v našem úmyslu,“ zuří na zemském sněmu v srpnu 1462 Poděbrad. Biskup Jošt ho vybízí ke klidu. Věří, že se mohou s papežem ještě dohodnout.

Rozmluví králi tvrdý zásah proti odbojné Vratislavi, kterou Piovo rozhodnutí povzbudilo ještě k ráznějším projevům odporu. Rožmberk nechce riskovat rozpad Českého království. Vratislavští katolíci však nemají pro jeho „zbabělost“ pochopení.

Jošt čelí z jejich strany tvrdým slovním útokům, dokonce ho nazvou „jedem vlasti a kamenem pohoršení“ nebo biskupem „ne katolickým, ale kacířstvím nakaženým“!

Roztrhají naši zemi

Pius II. v srpnu 1464 umírá. Nahradí ho Pavel II. (1417–1471), který i na přímluvu vratislavského biskupa zaujme vůči českým kališníkům smířlivější postoj. Moc dlouho mu to ale nevydrží.

O pár měsíců později nařkne krále Jiřího z podpory kacířství a povolá ho před církevní soud. Jošt přesvědčuje Poděbrada, aby se papežově vůli podřídil. Opět argumentuje tím, že případné rozbroje mezi Čechy jen nahrají sousedům:

„Tomu by se cizozemci nasmáli a rádi by nás dorazili a zemi roztrhali!“ Tlak vyvine na krále i skupina českých katolických pánů a měst. Koncem listopadu 1465 vytvoří opoziční skupinu pojmenovanou Zelenohorská jednota.

V uzavřené smlouvě se zavážou proti českému panovníkovi hájit zemská práva. Náboženská otázka pro ně v danou chvíli není tou nejdůležitější, jde jim především o stavovské zájmy. Svůj podpis pod vyjednanou dohodu připojí i Jošt z Rožmberka.

Bitvu prohraje

Jiří z Poděbrad Římu neustoupil. Se svými zásadami kupčit nehodlá. „Svou víru za vládu neprodávám!“ prohlásí veřejně. V prosinci 1466 ho Pavel II. exkomunikuje a formálně zbaví českého trůnu. Naděje na smír je definitivně pryč.

Jošt už nemůže lavírovat mezi papežem a českým králem, musí si vybrat stranu. Dodrží svoje závazky vůči Zelenohorské jednotě, se kterou začíná Poděbrad na jaře 1467 válčit. Rožmberk se zapojí do probíhajících bojů.

V červnu se utká s královými silami u slezského města Pačkova. Ctibor Tovačovský z Cimburka (asi 1438–1494) mu ale uštědří porážku. Zhruba o měsíc později vratislavský biskup dobude a poboří hrad Edelštejn na Jesenicku.

Zelenohorské jednotě však brzy dojde dech a raději s králem Jiřím uzavírá dočasné příměří. Napřesrok vyhlásí Poděbradovi válku uherský král Matyáš Korvín (1443–1490). Do těchto bojů už ale Jošt nezasáhne.

V prosinci 1467 umírá v biskupském sídle v Nise a je pohřben ve vratislavské katedrále.