Napětí by se dalo krájet. Znepřátelené strany stojí proti sobě a jen krůček je dělí od masakru. A osudný první výstřel nakonec opravdu přijde, i když ho nikdo vlastně neplánoval…

Blíží se konec 19. století a situace původních obyvatel Severní Ameriky je stále horší. Jejich loviště zabírají přistěhovalci, stáda bizonů, která dříve byla jejich obživou, řídnou a vymírají, a samotným indiánům americká vláda vyhrazuje rezervace.

Jednou z nich je i Pine Ridge na jihozápadě státu Jižní Dakota, v níž žijí příslušníci kmene Lakotů. Rezervace je zřízena zákonem ze dne 2. března 1889 a patří k největším ve Spojených státech. Zároveň je ale vzhledem k neúrodné půdě také jednou z nejchudších. Jen 340 čtverečních kilometrů z celkových 9000 je vhodných k zemědělství.

Prorok v kómatu

Indiáni se začínají bouřit. Přispívá k tomu nově se šířící náboženství domorodého proroka Wovoky (asi 1856–1932), zvané Tanec duchů.

Během zatmění Slunce 1. ledna 1889 podle svých slov upadl do kómatu a měl vizi, podle níž všichni běloši opouštějí kontinent a do původních lovišť se vracejí duchové předků.

V obavách z nepokojů se policie vydává 15. prosince 1890 do sousední rezervace Standing Rock zatknout nejvlivnějšího indiánského vůdce Sedícího býka (1831–1890), dobře známého už z dob slavného vítězství spojených indiánských kmenů nad 7. kavalérií u Little Bighornu 25. června 1876.

Obklíčení uprchlíci

Celkem 39 policistů v půl šesté ráno obklíčí náčelníkův dům, ale přinutit zatčeného nasednout na koně se jim nepodaří. To už se sbíhají indiáni z okolí. Rozhoří se šarvátka, během níž přijde o život 16 lidí.

Sám Sedící býk podlehne střelným zraněním, kulky ho zasáhly do hrudi a hlavy. Schyluje se k další válce. Stovky indiánů prchají ze Standing Rock a směřují do Pine Ridge. Ani tam ale nebudou v bezpečí.

Potlačit nepokoje se vydává opět 7. kavalérie, které nyní velí plukovník James W. Forsyth (1834–1906). Za svítání 29. prosince 1890 obkličuje největší tábořiště u potoka Wounded Knee.

Cílem je zajmout všechny obyvatele a po železnici je přesunout do nové rezervace v Omaze.

Útěk je marný

Plukovník Forsyth má k dispozici 500 mužů, náčelník Lakotů Skvrnitý los (asi 1826–1890) jen něco přes stovku bojovníků, zbytek z celkového počtu 350 indiánů tvoří ženy a děti.

Kavalérie se jistí čtveřicí lehkých rychlopalných polních kanonů Hotchkiss M1875. Za svítání Forsyth zahajuje operaci. „Vzdejte se a odevzdejte zbraně!“ vyzývá obklíčené.

Vše probíhá v klidu až do okamžiku, kdy hluchý indián jménem Černý kojot, který neslyšel výzvu k odzbrojení, odmítne vydat svou pušku Winchester. Ta při přetahované s vojáky vystřelí. „Došlo k potyčce mezi jedním hluchým bojovníkem a dvěma vojáky.

Začala bitva,“ popisuje pak následující události Forsythův nadřízený generál Nelson Miles (1839–1925).

Přidává také podrobnosti o tom, jak se osazenstvo tábora, včetně nemocného náčelníka, rozprchlo do okolí a vojáci uprchlíky až tři kilometry hluboko do prérie pronásledovali a pobíjeli.

Mrtvé nikdo nepočítá

Na masakr budou do konce života vzpomínat účastníci z obou stran. „Zabili matku ve chvíli, kdy kojila, dítě si toho nevšimlo a stále zkoušelo pít,“ líčí děsivý zážitek jeden z indiánů jménem Americký kůň (asi 1840–1908).

„Ta palba byla tak rychlá, že přímo před našima očima kosila válečníky, ženy, děti, koně i psy,“ vzpomíná kapitán Edward Godfrey (1843–1932). V boji padne 25 vojáků, nikdy se ale nepodaří stanovit přesný počet obětí z řad Lakotů.

Odhady se pohybují mezi 150–300 mrtvými. Bezprostředně po masakru propuká sněhová bouře, která znemožní pátrání po případných zraněných v okolí. 51 přeživších včetně čtyř kojenců vojáci naloží na vozy a přemístí dál do rezervace.

Ještě jedna křivda

Masakr se nepodaří zamést pod koberec. Vojenský soud, před který je plukovník Forsyth postaven, se ale omezí pouze na kritiku jeho taktických schopností. Marně generál Miles usiluje o to, aby byl Forsyth za tragédii nucen nést odpovědnost. Naopak.

Forsyth se oklepe a zanedlouho už je povýšen nejprve na brigádního generála a záhy i na generálmajora. Ještě dlouho potrvá, než pohled na masakr u Wounded Knee přehodnotí i obyčejní Američané.

„Po staletí jsme indiánům křivdili, ale teď bychom pro ochranu naší civilizace udělali lépe, abychom přidali ještě jednu křivdu a vymazali tyto nezkrotné tvory z povrchu zemského,“ píše tehdy redaktor Lyman Frank Baum (1856–1919) v listu Aberdeen Saturday Pioneer.