Je červenec 1945. Druhá světová válka skončila před dvěma měsíci a obyvatelé Berlína se snaží vrátit do starých kolejí. Na pozadí vybombardovaného Reichstagu a rozstřílené Braniborské brány lze na ulicích potkat ženu s kočárkem nebo hrající si děti.

Na takovém Alexanderplatzu už jsou k vidění i názvy ulic v azbuce. Pokořená metropole právě získává zcela nový ráz.

„Nestřílejte! Vzdávám se,“ volá obklíčený německý voják a odhazuje samopal. Je mu jasné, že je konec.

Sovětská vojska v Berlíně likvidují odpor posledních jednotek wehrmachtu, Adolf Hitler (1889–1945) je mrtvý a za pár dní oficiálně vstupuje v platnost německá kapitulace.

Ačkoliv jsou to právě Sověti, kdo německé hlavní město osvobodili, v rámci dohod si ho s ostatními spojeneckými mocnostmi rozdělí na čtyři sektory – stejně jako celé Německo. Specifikum Berlína však spočívá v tom, že se nachází hluboko v sovětské okupační zóně.

Hranice budoucího západního Německa budou vzdálené více než 150 kilometrů! „Žádnému ze Spojenců v tu chvíli nevadilo, že se tak okupační sektory obsazené západními mocnostmi ocitnou uprostřed sovětské okupační zóny.

Vždyť Německo mělo být spravováno jako celistvá jednotka. Vývoj ale směřoval jiným směrem… Berlín se místo centra nového Německa stal místem třenic a měření sil Východu se Západem,“ píše současný historik Tomáš Nigrin.

Rozbít, či zachovat?

O podobě poválečného Německa Spojenci jednají od chvíle, kdy to začalo být s Osou (Berlín – Řím – Tokio) nahnuté.

Původně se uvažovalo o tom zemi rozdrobit na menší státečky, ale tuto možnost mocnosti později zavrhly, neboť roztříštěnost by velmi pravděpodobně oslabila hospodářskou výkonnost regionu, a jestli vyčerpaní váleční vítězové něco nechtějí, tak je to ekonomicky nesoběstačná koule na noze, kterou je třeba dotovat.

Ne, Američanům, Britům i Sovětům je jasné, že musí udělat vše pro to, aby Německo zůstalo statutárně celistvé.

Na základě dvou londýnských protokolů, podepsaných v září a listopadu 1944, si však mezi sebou rozdělí zemskou správu – vzniká tak sektor americký, britský, sovětský a od května 1945, kdy se k okupačnímu přerozdělování připojí i opožděný galský kohout, se vytvoří i sektor francouzský (z částí britské a americké zóny).

První problémy

V prvních měsících jde všechno jako po drátkách. Sověti poslušně odevzdají dohodnuté části Berlína do rukou západních Spojenců výměnou za některá území na východ od Labe.

Všechna důležitá rozhodnutí o dění ve městě se navíc činí společně prostřednictvím dvou institucí – Kontrolní komise a Komandatury. První z nich je více politického rázu, zatímco ve druhé zasedají vojenští komandanti a ti mají spíše technické pravomoci.

V obou pak platí zdánlivě praktický princip jednomyslného přijímání všech rozhodnutí. To se ale později ukáže jako hlavní příčina jejich nefunkčnosti.

„Rozdílné představy Spojenců o budoucím uspořádání německého prostoru se samozřejmě promítaly také v Berlíně do stále zjevnější konfrontace,“ uvádí dále Nigrin.

Únorové varování

Že úmysly Sovětů nejsou tak ryze mírumilovné, vyjde najevo v únoru 1948, kdy českoslovenští komunisté ve spolupráci s Moskvou provedou mocenský převrat.

Západní Spojenci se obávají, že podobný osud Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) chystá i zbytku utvářejícího se východního bloku.

Únorový převrat v Československu je zlomovým okamžikem i pro obyčejné Němce, kteří podle Nigrina až dosud „nedospěli k jasnému přesvědčení, zda je pro ně přínosnější okupace Američany, Brity, Francouzi či Sověty“.

V poválečných letech totiž všechny zóny trpí nedostatkem potravin i jiného zboží. Sovětský svaz, vědom si strategického významu plného talíře pro náklonnost obyvatel, však kolikrát dokáže proviant zajistit lépe.

Výhled na další totalitní režim však Němce od Sovětů pomalu, ale jistě odklání. Rozkol mocností vrcholí v červnu 1948, kdy Sověti v reakci na provedenou měnovou reformu v západních sektorech vystupují z Komandatury (Kontrolní radu opustili již v březnu). Společný projekt právě selhal…