Je pragmatik, sleduje svoje vlastní zájmy. V boji o říšský trůn Přemysl Otakar I. opakovaně změní strany. Rozhoduje se podle toho, co mu kdo nabídne. Bohatě se mu to vyplatí. Mimo jiné tím, že ve Zlaté bule sicilské se objeví přesně to, co potřebuje…
Za podporu v boji o římskou korunou získal od Filipa Švábského (1177–1208) královský titul. Stalo se tak v září 1198 v Mohuči a v příslušné listině stálo, že Přemysl Otakar I. (1155/1167–1230) i jeho nástupci budou České království držet dědičně.
Válka však pokračuje dál a Přemyslovec za pár let přeběhne do tábora Filipova rivala Oty IV. Brunšvického (1175/1176–1218).
Udělá to i kvůli nátlaku papeže Inocence III. (asi 1161–1216), od něhož potřebuje zneplatnit své manželství s Adlétou Míšeňskou (asi 1160–1211). Odměna je sladká.
V srpnu 1203 papežský legát znovu korunuje Přemysla českým králem a Ota mu současně potvrzuje všechny Filipem dříve udělené královské výsady.
Jasná volba
Opět změnil strany. Vrátil se k Filipovi, který je ale v červnu 1208 zavražděn. Na říšský trůn usedá Ota a Přemysl mu po delším váhání slibuje poslušnost, jenže Brunšvik si nečekaného triumfu neváží.
Poruší dohodu uzavřenou s papežem, který ho dlouhodobě podporuje. Krátce po císařské korunovaci vtrhne do Sicilského království na Apeninském poloostrově, jež je formálně papežským lénem. Výzvy, aby toho nechal, ignoruje.
V listopadu 1210 proto Inocenc III. exkomunikuje Otu z církve a začne za něj hledat náhradu na říšský trůn. Vybere si mladičkého sicilského krále Fridricha II. Štaufského (1194–1250). Podpora pro něj se však v Říši nehledá lehce.
Podle současného historika Vratislava Vaníčka teprve „na setkání v Norimberku na podzim 1211 se knížata pod vedením českého krále vyslovila pro Štaufovce… a zvolila ho přímo za »císaře«.
Fridrich na základě toho užíval titulu »volený císař«“. Tento čin znamená jediné – novou válku. Ota je totiž rozhodnutý stůj co stůj zachránit trůn pro sebe.
Odměňování v Basileji
Fridrich vytáhl ze Sicilského království na sever, aby se ujal vlády v Říši. Během cesty se k němu přidávají další a další spojenci. Mladý Štauf nemá peníze, a tak si přízeň urozených pánů musí pojistit sliby, úřady a nejrůznějšími výsadami.
Zkrátka samozřejmě nepřijde ani Přemysl. 26. září 1212 mu Fridrich vydává v Basileji privilegium, pro něž se později vžije název Zlatá bula sicilská.
Štauf totiž u sebe tehdy ještě nemá říšskou pečeť, a ke stvrzení platnosti listiny použije tu svoji, sicilskou. V bule Přemyslovi opětovně garantuje výsady, které již dříve získal od Filipa Švábského a Oty Brunšvického:
dědičný královský titul, volbu českého panovníka bez zásahů z Říše, celistvost Českého království, právo zdejšího vládce jmenovat pražské a olomoucké biskupy. Pokud jde o povinnosti českých panovníků k Říši, není jich mnoho.
Tou nejvýraznější je asi závazek vyslat 300 ozbrojených jezdců – případně zaplatit 300 hřiven stříbra – pro římskou korunovační jízdu budoucích císařů.
Vše pečlivě naplánoval
Mohlo by se zdát, že Přemysl Zlatou bulou sicilskou nic nového nezískal. Opak je ale pravdou. „Důležité pro její obecnou platnost bylo, že Fridrichova bula byla vydána rovněž v intencích papežské politiky,“ vysvětluje Vaníček.
Český král jejím prostřednictvím završil svou dlouholetou snahu o důstojné a suverénní postavení našeho státu. Byť si ji v Basileji nepřevzal osobně, dohlédl na to, aby náhodou nedošlo k nějakému „nedorozumění“.
Slavnostní akt byl pečlivě naplánován a diplomaté připravovali bulu – jak naznačuje její obsah – delší dobu. Nedá se dokonce vyloučit, že některé části listiny vypracoval někdo z Přemyslova pražského dvora.
Ať tak, či onak, Přemyslovec se Fridrichovi odvděčí věrností. Zůstává jeho spolehlivým spojencem i poté, co mladý Štauf definitivně zlomí Otův odpor a usedá na říšský trůn.
