Svůj úkol splnil. Je mu zima, a tak se chce na chvíli ohřát v hospodě. „Halt!“ vykřikne najednou německá hlídka ze dvora. Hronek instinktivně uskočí za roh domu. Bleskurychlá reakce ho zachrání před dávkou ze samopalu. Později se na místo činu vrátí a z omítky vyryje dvě kulky!

Manželé Hronkovi z Valašské Polanky pracují ve školství. Oba jsou velcí vlastenci a po vypuknutí druhé světové války se zapojí do protinacistického odboje. Pomáhají lidem, utíkajícím z protektorátu.

Tajně také poslouchají zahraniční rozhlas a formou letáků rozšiřují aktuální informace z fronty a od čs. exilové vlády v Londýně. Mají syna Jana (1931–2022), který chodí na gymnázium ve Vsetíně. I jemu dovolí škodit Němcům.

13letý chlapec se v roce 1944 stává zpravodajcem a partyzánskou spojkou. A jak sám Hronek dodává „byl jsem jedináček.

Když si představím, že bych měl jedno dítě a posílal bych ho někam, kde je to nebezpečné a může to mít různé konce… Strašně si jich vážím, protože museli svoji vlast velmi milovat“.

Počítá vojáky

Pro práci zpravodajce a kurýra má Jan dobré předpoklady. Je bystrý a umí splynout s davem. Také se rád toulá po lesích, tatínek ho naučil číst v mapě, zacházet s kompasem a vůbec se orientovat v přírodě.

Ze začátku spolupracuje s partyzánskou skupinou Pro vlast z Hošťálkové. „Moje první zpravodajská práce spočívala v tom, že jsem měl zjistit počet německých jednotek, dislokovaných ve Vsetíně.

Bylo potřeba vědět, co je to za jednotky, jaké mají zbraně, počty lidí,“ vypráví Hronek. Na nádvoří budovy gymnázia, v jejíž části si okupanti zřídili kasárna, na oko obdivuje s dalšími chlapci jejich pořadová cvičení.

Podívá se i na cvičiště v Panské zahradě u vsetínského zámku. „Jednou bych chtěl být vojákem!“ řekne s rozzářenýma očima důstojníkovi, který ho osloví. Získá si jeho sympatie, Němec mu dokonce ukáže rozborku a sborku samopalu!

Kulky ho minuly

Konec války se blíží. Počet německých jednotek na Vsetínsku vzrostl, neustále pročesávají hory a vesnice. Hronek začal spolupracovat s 1. čs. partyzánskou brigádou Jana Žižky.

Sleduje pohyb nepřátelských kolon, velitelům jednotlivých oddílů doručuje zprávy, zapojí se do sabotáže na železnici, pomáhá utéct zajatcům… V terénu se běžně pohybuje i v noci a v silných mrazech. Jednou poleví v ostražitosti a málem za to zaplatí životem.

Chce se na chvíli ohřát v hospodě, jenže narazí na německou hlídku. Těsně unikne dávce ze samopalu a naštěstí se mu podaří zmizet ve tmě…

U armády zůstane

Německo kapitulovalo, válka skončila. Do Vsetína přijíždí generál Karel Klapálek (1893–1984), aby zdejším partyzánům předal vyznamenání od prezidenta Edvarda Beneše (1884–1948). Jedno z nich připne na hruď i Hronkovi.

Mladý hrdina se rozhodne sloužit v ozbrojených silách osvobozeného Československa. Vystuduje střední a vysokou vojenskou školu. V čs. armádě zůstane až do začátku normalizace po roce 1968, kdy ji znechuceně opouští.

„Podařilo se mi na vlastní žádost odejít, i když jsem nevěděl, co budu dělat dál,“ vzpomíná. Má štěstí, zaměstnají ho v dolech na Ostravsku. Jakožto bývalý voják a zdatný organizátor pomáhá vytvořit integrovaný záchranný systém. Této práci se bude věnovat až do důchodu.