Kdo nemusí vytáhnout paty z domu, ten nevychází. V kalendáři jsou první dny roku 1709 a napříč Evropou mrzne, až praští. A to doslova. Ve Francii dokonce padají z oblohy ptáci, kteří za letu umrzli.
Na jiných místech se při zvonění rozpadnou mrazem kostelní zvony. Ničivá zima potrvá čtyři měsíce a nabídne scény, které se zatím neopakovaly…
Větrem ošlehaní námořníci z jihofrancouzského Marseille něco podobného nepamatují. Hladinu přístavu pokrývá tak silná vrstva ledu, že z něj nemohou vyplout na moře. V noci z 5. na 6. ledna sevře Francii a valnou část Evropy nejtvrdší zima novověku.
V Paříži je tehdy naměřeno neslýchaných 21,5 °C pod nulou přes den. Prakticky všechny francouzské řeky během pár dní pokryje led. Paradoxem je, že se tak děje za vlády Ludvíka XIV. (1638–1715), přezdívaného Král Slunce.
Mrazy jsou přitom tak ničivé, že je kvůli nim dokonce pozastavena válka, konkrétně ta o dědictví španělské. „Myslím, že tato zima je chladnější, než jakákoli jiná v dějinách,“ zapíše si anglický učenec William Derham (1657–1735).

Chlad udeřil na Versailles
Z očí stárnoucího francouzského monarchy se řinou slzy. Situace v království je kritická. Ludvík XIV. cítí, že je za to spoluodpovědný. Země je totiž vyčerpaná léty jeho opulentních radovánek a nákladných bojů. Mrazy v ní navíc udeří z celé Evropy nejsilněji.
Teploty klesají tak nízko, že ptáci umrzají přímo za letu a víno zamrzá v sudech. Na cestách je stále častěji možné narazit na zaváté lidské ostatky. Aby se obyvatelé zahřáli, pálí, co se dá, často i vlastní nábytek.
Mráz si proklestí cestu také do Versailles. „Kolem krku mám kožešinu a nohy v pytli z medvědí kožešiny, přesto se stále třesu zimou a jen stěží udržím v ruce pero,“ stěžuje si v dopise králova švagrová.
Prokřehlý Ludvík XIV. se snaží situaci zlepšit, jak jen se dá. V hlavním městě začíná podávat horké polévky, které zachrání život tisícům chudáků.

Sníh na olivovnících
Město Cáchy (na samém západě dnešního Německa) je už od rána celé na nohou. Během zimy zde zamrzají zdejší horké prameny. Jinde v Německu zase pukají zvony. Nebývalé mrazy sevřou také jižněji položená místa.
V Benátkách zamrzá voda v kanálech, a tak se po nich lidé místo v gondolách prohánějí na bruslích. Kompletně pod sněhem je Florencie nebo Řím. Vánice dorazí až do španělské Valencie, kde zničí prastaré olivovníky. „Baltské moře bylo čtyři měsíce pokryté ledem.
Lidé tak po něm často pěšky nebo na koních mířili z Dánska do Švédska,“ vysvětluje současný historik Juan J. Arreseigor.
Povodně, nemoci a hlad
Z rampouchů pomalu odkapává voda. Mrazy konečně polevily. Zima roku 1709 je nejen nebývale třeskutá, ale i dlouhá. Trvá skoro až do konce dubna. „Už je to za námi,“ radují se někteří při pohledu na tající sníh. Katastrofám ovšem zdaleka není konec.
Rychlá obleva způsobí na mnoha místech rozsáhlé povodně. Krátce poté se přidají epidemie různých nemocí. Zima navíc zničila sazenice a výsevy zeleniny či obilí. Konec roku 1710 se tak v řadě evropských zemí nese ve znamení hladomoru.
Nejhorší situace je opět ve Francii, kde v důsledku nepřízně počasí přijde o život zhruba 600 000 lidí. Celkem si ledové počasí na starém kontinentu vyžádá přes milion lidských obětí.
*** Mohl za to Vesuv? ***
* Dodnes není úplně jasné, co v Evropě způsobilo v roce 1709 tak ledové počasí. Mohlo jít o důsledek výrazné sopečné činnosti. Už v červenci 1705 se k životu probudil Vesuv.
* Následovaly silné bouře a povodně. Zima onoho roku byla jen o něco málo teplejší, než ta o čtyři roky později. Následující dva roky sužovaly Apeninský poloostrov častá zemětřesení. V létě 1707 navíc začal Vesuv opět soptit.
* Také roky po „velké zimě“ byly ve znamení mrazu, zemětřesení a vulkanické činnosti…„Mnoho sněhu, veliké povodně, mnoho bouřek, ohnivých výjevů a severních světel, polní myši načinily velikých škod,“ stojí třeba o roku 1711 v Novém kalendáři hospodářském, který vyšel v českých zemích.