Po dokončení patřil k nejmodernějším stavbám svého druhu v zemích Varšavské smlouvy.

V případě atomového, chemického nebo biologického útoku se v Honeckerově bunkru měly ukrýt politické špičky NDR. Vydržely by v něm dva týdny a poté by se mohly v obrněných vozidlech přesunout na lepší místo.

Mezi Východem a Západem na konci 70. let minulého století přetrvává velké napětí. V Německé demokratické republice panuje názor, že je jejich země v neustálém ohrožení a NATO může zaútočit v podstatě kdykoliv.

Z toho důvodu východní Němci v letech 1978–1983 vybudují v lesích u Prendenu severovýchodně od Berlína protiatomový kryt, který je dnes známý jako Honeckerův bunkr. Jméno získal podle tehdejšího komunistického vůdce NDR Ericha Honeckera (1912–1994).

S moderní kuchyní

Rozsáhlý opevněný komplex vyrůstá nedaleko bydliště východoněmeckých pohlavárů. Na jeho stavbu padne téměř 85 000 tun betonu. Hotový bunkr má 3 patra, 300 místností a po dobu 14 dní v něm může najednou přežívat zhruba 400 osob.

Je vybaven vlastní studnou s vodovodem, rozvodnou centrálou, klimatizací… V jeho útrobách nechybí ani moderně vybavená kuchyně a zasedací sál, určený pro porady.

Díky silným betonovým zdem by měl ochránit vrcholné politiky NDR před výbuchem jaderné bomby zhruba 80krát silnější, než byla ta, kterou Američané v srpnu 1945 svrhli na japonskou Hirošimu.

Nevědí, co střeží

Výstavba podzemního krytu u Prendenu údajně spolykala přibližně stejnou sumu peněz jako monstrózní berlínský Palác republiky, ve kterém sídlil parlament NDR. A i když získal jméno po Honeckerovi, generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa v něm strávil všehovšudy asi jen dvě hodiny (podle jiných pouze 15 minut), když si ho prohlížel krátce po dokončení.

Na závěr své návštěvy měl říct něco v tom smyslu, že by se uvnitř nechtěl zdržovat delší dobu… Bunkr začal fungovat v prosinci 1983, a to v režimu přísného utajení. O jeho existenci neměla většina východních Němců tušení.

A co se nachází za masou betonu, mohou jen hádat i ozbrojení muži, kteří ho střeží. „Tři stovky vojáků… věděli, že hlídají něco důležitého, ale nevěděli co,“ dodává současný německý badatel Hannes Hensel.

Personál, který pracuje přímo v bunkru a zajišťuje jeho provoz, je vázaný mlčenlivostí a domů za rodinou se dostane jen zřídka.

Podle pamětníků bylo na této práci nejtěžší vědomí, že v případě vypuknutí války by pro své nejbližší nemohli nic udělat a neměli by o nich žádné zprávy.

Nájezdy vandalů

Po znovusjednocení Německa v říjnu 1990 převezme kontrolu nad Honeckerovým bunkrem německá armáda.

O tři roky později je celý objekt uzavřen, nicméně kvůli nedostatečnému zajištění se stává oblíbeným cílem vandalů, zlodějů i nenechavců, kteří touží po nějakém „suvenýru“ z éry NDR. V létě 2008 badatel Hensel získává od úřadů potřebná povolení a na tři měsíce kryt oficiálně otevírá pro turisty.

Podívat se do něj přijde na 20 000 zvědavců. Na podzim téhož roku pak jsou všechny přístupy do Honeckerova bunkru zabetonovány a celý objekt zůstává veřejnosti nepřístupný dodnes.