Svět jeho hudbu neprávem přehlíží, během života se pořádného uznání nedočká, ani peníze jí nevydělá, jenže Franz Berwald se musí nějak živit. Uspěje tak v oborech, ve kterých to nejspíš sám nečekal. Pomáhá nemocným lidem a osvědčí se i jako manažer. Nic z toho ho ale skutečným pocitem štěstí nenaplní…

Jeho rodina je plná muzikantů a hudbu si zamiluje i on. Švéd Franz Berwald (1796–1868) se od svých pěti let učí hrát na housle. Doma, pod dohledem otce, protože z umělecké školy ho kvůli nekázni vyhodili.

Prý jednou po svém učiteli hodil kus dřeva… Za pár let už talentovaný chlapec koncertuje a na prahu dospělosti získává místo houslisty ve dvorním orchestru. Také začíná skládat vlastní hudbu.

Často slýchává, že má před sebou skvělou budoucnost, ale roky plynou a žádná z těchto předpovědí se nenaplní. Berwald nedokáže se svými skladbami ani operami prorazit! Trápí ho to, navíc by potřeboval stabilní příjem. Proto roku 1829 opouští rodný Stockholm a zamíří do Berlína.

Má to smysl

Zdejší umělecká obec ho přijímá s rozpaky. Jeho nejnovější opera na ni velký dojem neudělá. Berwald je nešťastný a také už nechce třít bídu s nouzí. Dá si od komponování pauzu. Přes přátele se seznámil s moderní fyzioterapií, která ho zaujala.

Tahle práce mu dává smysl, a tak si otevře ortopedickou a fyzioterapeutickou kliniku. „Byl průkopníkem, jako první na světě používal mechanická zařízení, která sám vynalezl,“ líčí současný publicista Milan Valden.

Berwald má úspěch, lidem dokáže ulevit od velkých bolestí. Pacientům poskytuje ortopedické pomůcky, z nichž některé se budou používat ještě desítky let po jeho smrti.

Zklamání ve Vídni

Finančně se zajistil, ovšem šťastný není. Po několika letech Berwald svoji kliniku prodává. Znovu začíná skládat hudbu, rozhodl se dobýt s ní Vídeň. V rakouské metropoli ho čeká vcelku vřelé přijetí, což mu dodá chuť do další práce.

V krátkém čase zkomponuje několik symfonických básní a jiných skladeb. Přitáhnou pozornost, vyslouží si obdivná slova, ale… Prostě nejsou dost dobré na to, aby z Berwalda udělali žádaného skladatele.

Švédský smolař pochopí, že ani ve Vídni se skutečného uznání nedočká. Vrací se do rodné země s odhodláním, že ještě jednou zkusí uspět aspoň tam.

Šéfuje cihelně

Kdepak, švédské hudební kruhy na něj svůj názor nezměnily. Jeho nová díla propadnou. Berwald proto na několik let opět mizí v zahraničí, kde ho přece jenom mají raději. Znovu se objevuje ve Vídni a nějaký čas žije i v Salcburku či Paříži.

Po návratu do Švédska marně hledá práci v oboru. Jako člena orchestru či dirigenta ho nikde nepřijmou. Nezbývá mu než opět vstoupit do neprobádaných vod. Stává se z něj vedoucí sklárny a později úspěšně šéfuje cihelně!

Teprve v roce 1864 se dočká jisté satisfakce i od švédských umělců, když je přijat za člena Královské hudební akademie. A jak dodává Valden, „od roku 1867 přednášel kompozici a instrumentaci na hudební konzervatoři“.

Z práce, která ho aspoň částečně naplňuje, se ale dlouho radovat nebude. Napřesrok v dubnu totiž umírá na zápal plic.

Foto: wikipedia.org