O tom, že by bojoval v Africe, Adolf Hitler zprvu vůbec neuvažuje. Bídná situace jeho italského spojence ho však přiměje změnit názor. V červnu 1941 už v poušti válčí 33 500 Němců v rámci několika divizí Afrikakorps.

Nové podmínky

Většina německých vojáků, kteří do Afriky pod velení Erwina Rommela (1891–1944) zamíří, jsou ostřílení váleční harcovníci. Účastnili se už předchozích tažení Evropou, ale na to, co je čeká uprostřed pouště, rozhodně připravení nejsou. Ani německé velení. Vše, včetně bojové taktiky, se bude muset přizpůsobit zcela novým podmínkám.

Vši jako nepřítel

Vojáci nejprve procházejí zdravotní prohlídkou. Nijak se neliší od té, kterou absolvují Němci bojující v Evropě. Navíc jsou jen očkováni proti choleře a tyfu. Řadě nemocí v Africe se stejně neubrání.

Mezi příslušníky Afrikakorps se budou šířit žloutenka, úplavice nebo záškrt. Urputně je budou pronásledovat i vši.

Do horka i do zimy

Počasí na poušti je nevyzpytatelné. Přes den panují vedra, v noci teploty povážlivě klesají. Oděv vojáků se tomu musí přizpůsobit. Ve výbavě mají krátké i dlouhé kalhoty, košile, svrchní uniformy i kabáty.

Důstojníci často nosí jezdecké kalhoty, volné kolem stehen. Boty jim sahají až pod kolena, ale je možné jejich část nad kotníkem ohrnout a zkrátit.

Je ale každopádně dobré do nich dlouhé kalhoty zastrčit, a chránit se tak před bodnutím štírem nebo hadím uštknutím.

Brýle jsou nutnost

Na rozdíl od výbavy vojáků v Evropě dostávají Němci v Africe větší lahve na vodu a také brýle s tónovanými skly, které ochrání jejich zrak před prudkými slunečními paprsky a všudypřítomným pískem.

Vaří se v tancích

Mužstvo dostává dvě říšské marky na den, důstojníci tři. Podmínky, v nichž musejí fungovat, jim to ale kompenzuje stěží. Třeba v tancích je neuvěřitelné horko, muži žertují, že by na jejich kapotách mohli smažit vajíčka.

Vysoké teploty a písek podstatně snižují životnost německého vozového parku. Řada techniky je vyřazena rychle z provozu, náhrada se shání stěží.

Konzervy od spojenců

Se zásobami jsou na tom Němci v Africe bídně. Potraviny, na něž jsou zvyklí z Evropy, v extrémním teple neobstojí, vojáci musejí obměňovat jídelníček.

K černému chlebu tak místo másla fasují olivový olej, který ale Hitlerovým bojovníkům zrovna nechutná – podobně jako italské masové konzervy, jež dostávají od svých spojenců.

Kvůli nevábné vůni i chuti jim sami Italové přezdívají všelijak, třeba „mrtvý Arab“ nebo „Mussoliniho řiť“. Stravu si zpestří jen po dílčích vítězstvích nad Brity, kteří jsou zásobeni podstatně lépe.

Ochrana vody

Základní potřebou na poušti je voda. Bez ní nelze přežít. Němci ji uchovávají v bytelných kanystrech, které jim Britové mohou jen závidět. Ty jejich tak dobře netěsní.

Obě strany konfliktu kanystry s vodou vždy označují bílým křížem, aby se nestalo, že se životodárná tekutina nějak znehodnotí.

Pohřby s německou přesností

Kvůli horku a velkému množství much musejí příslušníci Afrikakorps své padlé rychle pohřbívat. Činí tak do relativně mělkých hrobů, ale s péčí, která udiví i jejich nepřátele, jakmile vstoupí do míst, kde se předtím Němci nacházeli. Ti pomalu vyklízejí pole. V květnu 1943 kapitulují, tisíce jich padnou do zajetí.