Krátce nad ránem 28. června 1950 vtrhnou severokorejská vojska, vyzbrojená sovětskými tanky, do Soulu. Ačkoli Jižní Korea nemá téměř žádné protitankové zbraně, hřímá prezident Li, že město je třeba hájit do posledního muže. Sám z metropole ovšem uteče už den před jejím pádem!
Od roku 1910 až do konce druhé světové války okupuje Koreu Japonsko. Pak je poloostrov rozdělen na sovětskou zónu na severu a americkou na jihu. Pomyslnou hranicí je 38. rovnoběžka. Oba státy se posléze vydají úplně odlišnou cestou vývoje.
Severu vládne diktátor Kim Ir-Sen (1912–1994), dosazený Sovětským svazem, na jihu je zvolen za prezidenta Američany ovládaný a rovněž značně autoritářský Li Syn-man (1875–1965).
Oba tito muži mají přitom víceméně stejnou představu, že se Korea opět sjednotí právě pod jejich nadvládou. Co se týče vojenských sil, má však jasně navrch Kim.
Když se mu v roce 1950 podaří v Moskvě přesvědčit Stalina (1878–1953), že Jižní Koreu zválcuje a že Američané nebudou mít odvahu se do věci vložit, začne severokorejská ofenziva…
Nemají šanci
25. června ve čtyři hodiny ráno se přes společnou hranici převalí 175tisícová armáda, které necelých 100 000 hůře vyzbrojených vojáků Jihu není vůbec schopno vzdorovat. Už tři dny nato se komunistické síly dostanou před jihokorejskou metropoli Soul.
Tamní obrana rovněž selže. Nedisciplinované jednotky, kterým chybí pořádný výcvik a schopné velení, pouze chaoticky ustupují.
K dovršení tragédie odpálí jihokorejská armáda most přes řeku Han, aby zpomalila postup nepřítele, čímž se mnoho jejích vlastních vojáků ale dostane do pasti.
Zásah USA
Zaskočeny bleskových útokem jsou i západní mocnosti v čele se Spojenými státy. Přímé konfrontaci se prezident Harry Truman (1884–1972) nicméně vyhýbá – nechce riskovat, že by konflikt přerostl v jaderný. Do oblasti tak vyšle alespoň podpůrné jednotky.
Kruté boje se táhnou další tři měsíce, pak však Američané provedou riskantní útok na jihokorejský přístav Inčchon. Podaří se jim tím přerušit zásobování nepřítele a získat zpět hlavní město. V ulicích Soulu se střílí skoro týden.
„Vzájemná koordinace vzdušné, tankové, dělostřelecké a pěchotní palebné síly umožnila obsazení nepřátelských obranných pozic v Soulu s minimem ztrát,“ prohlásí 26. září 1950 hlavní americký velitel Douglas MacArthur (1880–1964).
Boje, které jsou v rozporu s oficiálním prohlášením krvavé, však probíhají ještě o dva dny déle.
Číňané v akci
V polovině října obsadí mezinárodní jednotky OSN v čele s Američany pro změnu severokorejskou metropoli Pchjongjang. Jejich pohyb nedaleko hranic Číny však poskytne záminku tamní vládě, aby se na straně Severní Koreje zapojila do války.
Asi půl milionu čínských vojáků zcela mění poměr sil. Fronta se opět posouvá na jih. I když vojáci OSN několik dní úspěšně Soul hájí, nakonec jsou donuceni k ústupu a nad zdejší radnicí opět zavlaje severokorejská vlajka.
Získat město zpět se Američané pokusí v březnu. Čínskou armádu zaskočí silným dělostřeleckým útokem, který způsobí v jejich řadách zmatek. Během následné pozemní operace jsou okupanti vytlačeni opět na sever.
Fronta se až do konce války ustálí kousek severně od 38. rovnoběžky. Soul je během jediného roku někým počtvrté dobyt! Z hrdého města zůstanou žalostné trosky.
