Na pražském Václavském náměstí má stát socha svatého Václava. Jen je třeba učinit zásadní rozhodnutí. Byl patron české země tvrdý bojovník, nebo pokorný světec?

Sochu svatého Václava má pražské Václavské náměstí už od roku 1680. Jejím autorem je český raně barokní sochař Jan Jiří Bendl (asi 1610–1680) a stojí uprostřed náměstí, tenkrát ještě zvaném Koňský trh.

Vydrží tam téměř 200 let, než ji Pražané začnou považovat za nedostatečně velkolepou a nechají ji odstranit. „Jezdecká socha by tam být měla. Ale jaká a kdo ji zhotoví?“ znějí hlasy. Na autorství nové jezdecké sochy je vypsána umělecká soutěž. Zájemců se nakonec najde osm a na vítěze čeká prémie ve výši 5000 zlatých.

Dvě druhá místa

Původní záměr umístit sochu na rampu nového Národního muzea je rychle zavržen, když se ukáže, že pro očekávaný kolos tam není dost prostoru. Zemský výbor proto volí místo v horní části náměstí. Soutěž ale nepřinese jednoznačného vítěze.

Porota za předsednictví knížete Jiřího Kristiána Lobkowicze (1835–1908) se rozhodne první místo neudělit, druhé místo pak přidělí rovnocenně dvěma návrhům. Stojí tak proti sobě dvě významné osobnosti českého sochařství.

Josef Václav Myslbek (1848–1922) se utkává se svým vrstevníkem a konkurentem Bohuslavem Schnirchem (1845–1901). „Oba umělci budou požádáni, aby na svých návrzích provedli změny a opravy, pak porota zasedne znovu,“ zní verdikt.

Světec, nebo válečník?

Porota se musí především rozhodnout, které koncepci dá přednost. Myslbek vidí svatého Václava jako neohroženého válečníka, Schnirch dává přednost Václavovi coby pokornému světci. Šušká se o zákulisních machinacích v soutěži.

„Porota, pokud jde o skutečné odborníky, navrhla jednohlasně, aby první cenou vyznamenán byl model páně Schnirchův. Avšak dobré zdání jejich nelíbilo se jiným pánům neumělcům,“ kritizuje výsledek soutěže dobový tisk.

Sám Schnirch se cítí poškozen, protože se mu zdá, že v souboji s věhlasnějším soupeřem je odstaven na druhou kolej.

Shozený Vašek

Myslbek skutečně v únoru 1896 zakázku získává. Konzultuje s odborníky věrnou podobu Václavova plátového brnění, dokonce přesvědčí představitele kapituly chrámu sv.

Víta, aby mu zapůjčili vzácné historické artefakty ze svatovítského pokladu včetně drátěné košile, brokátového pláště, meče, přilby či ostruh. „Snažím se o co největší přesnost, ale nestíhám termíny,“ uvědomuje si sochař.

Navíc si zkomplikuje situaci, když se rozhodne obklopit svatého Václava dalšími sochami. Sám stále neví, kterou z variant podoby svatého Václava vybrat.

„Vaška shodil,“ zapíše si například do kalendáře v roce 1899. V tu chvíli zavrhuje předchozí varianty a začíná znovu. Až v roce 1913 je pomník konečně slavnostně odhalen, i když jedna z částí sousoší, postava sv. Vojtěcha, stále ještě schází.

Slavníkovský světec skupinu doplní až v květnu 1925, téměř tři roky po Myslbekově smrti. Od té doby se ale jezdecká socha na horním konci Václavského náměstí stane jedním ze symbolů českého hlavního města.