Vlak vyjel z pražského nádraží do tunelu, vtom si dáma v kupé všimla, že jejímu spolucestujícímu je zle. Vyložili ho na následující zastávce. Bohužel už nejevil známky života. Náhlá smrt vrchního účetního Svatováclavské záložny předznamenala její krach.

Do Dobřichovic na víkend Josef Ort (1856–1902) už 22. března 1902 nedojel. Skolila ho mrtvice.

Pražská společnost je v šoku, vždyť odešel velevážený občan, skromný, ale štědrý mecenáš, jenž se z praktikanta vypracoval až na hlavního účetního ve Svatováclavské záložně, založené v roce 1872 z podnětu dvou katolických kněží.

Na veřejnosti se tato instituce těšila dobrému jménu, podporovala náboženské, vlastenecké a dobročinné podniky a zdálo se, že prosperuje. Opak byl pravdou.

Od začátku hospodařila se ztrátou, zaviněnou zčásti diletantstvím, nevýhodnými obchody a nepřiměřenými dary, ale především cílenými a dlouhodobými podvody, rozkrádáním majetku. Provalilo se to právě po smrti pana účetního…

Kapsy plné zlata

„Nosíval s sebou větší obnosy, ale tohle je přece jen trochu moc,“ říkají si v záložně. Doneslo se jim, že u mrtvého Orta se našlo skoro 2000 zlatých v bankovkách, na 200 ve zlatě a nějaké směnky.

Vědělo se o něm, že je bohatý, že něco vyhrál v loterii, ale tohle je poněkud podezřelé, a tak po pompézním pohřbu na Olšanech, kterého se zúčastnil i pražský primátor, se začínají objevovat dohady, zda je s účetnictvím záložny všechno v pořádku.

Pokladní knihu totiž držel Ort pečlivě zamčenou ve svém stole a nikomu nedovolil do ní nahlížet. Když ji teď jeden z pověřených úředníků otevírá, záhy nachází nesrovnalosti. Počáteční schodek uhradí vdova, herečka Leopoldina Ortová (1847–1903). Někteří ze členů výboru Svatováclavské záložny ale začínají volat po revizi.

Zametání stop

„Proveďte to diskrétně, ať z toho není skandál,“ požádají starostu, tedy nejvyššího představitele tohoto finančního ústavu, Jana Drozda (1837–1910).

Tento původem katolický kněz se o finanční záležitosti nikdy příliš nezajímal, cítil se spíš jako literát, chtěl mít klid, a tak nic nepodnikne. Kontrola ale proběhne i bez něj, z rozhodnutí výboru, a najevo vycházejí nové a nové nesrovnalosti.

Marně se další z vedení ústavu, ředitel Václav Kohout (1846–1915), snaží kontrolory zastavit, neprojdou ani pokusy o různé machinace a zahlazování stop. Zjistí se, že celkový schodek činí víc než 7 milionů. V říjnu 1902 je záložna uzavřena a začíná vyšetřování.

Pozdní pláč ředitele

Napřed vyhazov a pak soud. Tam vyjde najevo, jak to v záložně chodilo. Její ředitel Kohout přicházel zpravidla do práce časně, už v šest ráno. Vyřídil poštu a pak odešel do zastavárny, což bylo jedno z oddělení podniku, které řídil přímo Ort.

Spolu vydatně pojedli, hojně popili a někdy si objednali i dámskou společnost. Také spolu občas „úřadovali“, připravovali uzávěrky. Kohout diktoval, Ort zapisoval. Stačilo sem tam něco připsat nebo umazat.

Oba věděli, že účetnictví není čisté, ale ke knihám nikoho nepustili. Za zády výboru mizely dary a dotace. Aby umlčel Kohout svého nadřízeného Drozda, odpustil mu část dluhu… 12. prosince 1903 je vynesen rozsudek. Kohout a Drozd dostávají po sedmi letech.

Bývalý ředitel propuká v pláč. Mnohem zoufaleji ale reagují klienti záložny, když zjistí, že přišli o své úspory. Někteří skončí v blázinci. Pád Svatováclavské záložny otřese českou veřejností a poškodí reputaci katolické církve.

Jen tak se na tuto aféru nezapomene. Když je Jan Drozd propuštěn z vězení, posmívají se mu i děti na ulici. Dá se na pití. Záhy umírá, z bývalých kolegů mu nepřijde na pohřeb žádný.