Celých 30 let hraje Frankovský bez oddechu, až 9. listopadu 1890 dohraje navždy. V dramatu Gabriely Preissové ztvární naprosto mistrně svého sklínkaře a unavený spěchá domů, aby si konečně odpočinul. Když se ale ráno probudí, není schopen ze sebe vypravit jediného slova… 

Jako syn barvířského tovaryše Františka Fraňka a jeho ženy Marie nemá Josef (1840–1901) zrovna na růžích ustláno. Vyrůstá v chudých poměrech a velmi těžko se probíjí životem. „Tohle si ten kluk nezaslouží,“ bouchne do stolu jednou otec.

Dobře ví, že má jeho syn hlavu na počty i gramatiku, a chce mu umožnit studium na reálce. Peněz je ale málo a po necelých dvou letech musí Josef školu opustit. Vyučí se stolařině a řezbářství, což ho ale pranic nenaplňuje. Přitahuje ho divadlo, hlavně herectví.

Start v hospodě

„Tak rád bych si s nimi jednou zahrál,“ svěří se Josef svému kamarádovi Josefu Faltysovi, s nímž se pravidelně schází v hospůdce U Moskvy v Praze na Můstku.

Pokaždé si sednou k postrannímu stolku a se zatajeným dechem naslouchají rozhovorům slavných českých herců, kteří se tu potkávají.

„Podívej, to je on!“ vykřikne zničehonic Josef, když spatří ve dveřích divadelního ředitele Josefa Aloise Prokopa (1807–1862).

Mají už v tu chvíli v sobě dvě, možná tři piva, a tak odhodí veškerý stud a požádají ho o možnost předvést mu své herecké schopnosti. „Klidně vám sehrajeme několik scén,“ dušují se hoši.

Ředitel na ně zprvu pohlíží s rozpaky, ale pak je přece jen nechá zadeklamovat několik scén. Nestačí se divit – jde jim to oběma více než dobře!

Kočovný život

Povídá se, že asi tak nějak se Josef Frankovský dostal mezi členy Prokopovy společnosti. A upozorní na sebe hned ve druhé roli – postava Hynka v Klicperově hře Jan za chrta dán mu padne jako ulitá.

Když pak herecký spolek opouští Prahu, mění si jméno a vydává se s ním do světa, aby zažil všechny radosti a strasti spojené s kočovným hereckým životem.

Zakázek je ale málo, a tak se Frankovský i s Faltysem začnou brzy poohlížet po jiném místě – nejprve přejdou ke Kulasově a pak ke Kramuelově herecké společnosti.

V roce 1866 získají angažmá v Prozatímním divadle, nejsou ale úspěšní, a tak odejdou ke Švandově herecké společnosti v Plzni.

Zakáže mu hrát!

Do Prahy se Frankovský vrací až v roce 1869. Ještě toho roku je znovu přijat do Prozatímního divadla, kde vytvoří spolu s Jindřichem Mošnou (1837–1911) a Františkem Ferdinandem Šamberkem (1838–1904) jedno z nejúspěšnějších komických trií.

V roce 1881 přejde do souboru Národního divadla. Stále ho však trápí nedostatek peněz, a tak se pokusí o hostinskou živnost. Naprostý krach tohoto podnikání mu přivodí těžkou nervovou chorobu, která mu koncem roku 1890 definitivně znemožní vystupovat.

Často ho pak vídají, jak se prochází po pražském nábřeží a se smutkem v očích pohlíží směrem k Národnímu divadlu. Zavítá tam jen jednou, a rozruší se natolik, že mu lékař jakékoli další návštěvy zakáže. Zemře o 11 let později zcela v ústraní.