Právě si pochutnává na obědě, když se venku strhne křik. „Zaútočili!“ ozývá se ze všech stran. Jan Roháč z Dubé, pán na Sionu, se chopí zbraně. Poslední útočiště husitů nevydá jen tak.
Asi se hodně divil, že obléhatelé 6. září 1437 zaútočili.
Vždyť hrad husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé (asi 1374–1437) obléhaly z rozkazu krále Zikmunda Lucemburského (1368–1437) oddíly českých pánů a měst už od 1. května 1437. Kronikáři, jako třeba Enea Silvio Piccolomini (1405–1464), barvitě líčí tuhé boje, které se u nedobytného hradu poblíž Kutné Hory od té chvíle odehrávaly.
Pozdější archeologické průzkumy ovšem ukázaly, že všechno bylo trochu jinak. Sion, jenž se stal posledním ostrůvkem husitů v Českém království, navíc nebyl žádnou pyšnou pevností, o niž by bylo třeba svádět tuhé boje.
Sloužil spíš jako příbytek než útočiště proti ozbrojeným nepřátelům, dokonce neměl ani vlastní studnu. Nabízí se proto otázka, proč ho královi služebníci dobývali tak dlouho…
Vzhůru na zhoubce
Hlavně se v pravý čas přiklonit na správnou stranu. Pan Hynek Ptáček z Pirkštejna (asi 1400–1444) zatím dokázal vždy dobře odhadnout situaci. V bitvě u Lipan stál na straně vítězů, tedy utrakvisticko-katolické aliance.
Teď patří k pánům, které nový český král Zikmund poctil svou přízní. Hynek Ptáček je od roku 1436 nejvyšším hofmistrem. Ovšem musí se také činit.
„Seberete zemskou hotovost a vytáhnete na toho zemského škůdce Roháče,“ přikázal král Ptáčkovi v roce 1437. Je to poněkud ožehavá situace… Nikomu už se moc bojovat nechce.
Zatímco poslední vzpurná husitská města jako Tábor a Hradec Králové se nakonec poddala, Roháč je paličák, ten se dobrovolně nevzdá. Navíc je to takřka jeho soused (panují i dohady o příbuzenském vztahu).
Vždyť z Ptáčkových Ratají nad Sázavou není na Sion u Kutné Hory tak daleko. Nicméně králi se odporovat pan Hynek neodváží. Zvlášť když si Zikmund na odrovnání posledního ze Žižkových hejtmanů připravil půdu.
Prohlásil Roháče zemským zhoubcem, tedy člověkem stojícím mimo zákon. Tím dal zelenou k jeho likvidaci.
Útočníci se flákají
V ležení pod Sionem se nic moc neděje. Do útoku se nikdo nehrne. „Prý u sebe Roháč drží jeden svazek zemských desek,“ dohadují se čeští páni.
Pro některé z nich by to znamenalo katastrofu, protože v této pozemkové knize je zaneseno vlastnictví půdy a nemovitostí, a pokud by byla zničena, nastal by problém.
Dokonce jsou prý právě v tomto svazku záznamy o „zboží“ předních českých šlechticů a politiků, jako je třeba Oldřich II. z Rožmberka (1403–1462).
Kdoví, co by tam vyšlo najevo… Navíc čeští páni pro Zikmunda nikdy nehorovali a uvědomovali si, že by stejně snadno jako Roháče mohl začít pronásledovat i je.
Obléhatelé tudíž alibisticky posílají do Prahy zprávy o nedobytném hradu a o svém neutuchajícím úsilí ho zdolat a opatrně vyčkávají. Takhle to ale nemůže jít věčně…
Maďar jde do akce
„Jsou tak neschopní, anebo mi to dělají naschvál?“ rozčiluje se Zikmund nad vleklým obléháním Sionu. Ví, že klid a mír v českých zemích je křehký a jeho postavení nejisté. Co když se k Roháčovi přidají další husité?
Z Uher, kde rovněž panuje, si proto povolává posilu. Ambiciózní maďarský šlechtic Michal Ország z Gutu († asi 1484) patří k jeho blízkým (údajně ještě blíž měl ke králově choti) a je výborný válečník. 3. září 1437 vytáhne z Prahy a po pár dnech Sion padne.
Roháč zjevně s útokem nepočítal, a tak se ani nestačil efektivně bránit. Zajmou ho i se skoro šedesátkou obránců. Dva dny poté, 8. září 1437, je převezou do hlavního města, mučí je a následující den popraví. Pro Zikmunda to je však trpké vítězství. Roháčovou potupnou smrtí popudí kališnické pány a ti se proti němu postaví.
